Ideální Vánoce? Jedině od Lady

V rodině chudého vesnického ševce se narodil chlapec, který za pár měsíců při úrazu přišel o oko. Nikdo by si nevsadil, že z něj bude malíř. A to velice slavný. Jeho idylické obrazy koledníků, ponocných a stromků za okny vesnických chalup se staly symbolem českých Vánoc, jméno Lada je už sto let vysoce ceněnou značkou.

Začneme poněkud neromanticky. "Myslím, že to bylo v roce 1914, kdy jsme se potloukali s Haškem a Kudějem o Štědrým večeru po ulici a nevěděli, co budeme dělat," vzpomínal kdysi Josef Lada v rozhlasu. "Na Národní třídě, nevím kdo, asi Hašek, do mě strčil a dali se na útěk. Já za nima. Jak u Národního divadla mají ti elektrikáři ty tyče, jak tam sypou tu tuhu, tak jsem popadl tu tyč a chtěl za nima utíkat, a jak jsem to nadzvedl, tak jsem to vysypal celý na sebe."

Copak to slyšíme? Žádné pohádkové svátky na vesnici s nazdobenými stromečky a starodávnými tradicemi? Kdepajk, lumpárny na Štědrý den v centru Prahy.

Nepředstavujme si ani scénu, jak mistr zabalený v kožichu mrznoucí rukou skicuje sáňkující děti v čerstvě zasněženém Posázaví. Sice se to při pohledu na jeho obrazy nabízí, ale ve skutečnosti se nekonala. Josef Lada býval přes zimu v Praze, do rodných Hrusic jezdíval jen na léto. Takže je téměř jisté, že jeho vánoční idylky vznikaly tak, že ve městě zpaměti maloval, co se mu vybavovalo z dětství.

Tyto obrázky si už několik generací Čechů posílá na vánočních pohlednicích. Od začátku šedesátých let jich bylo vydáno na tři sta čtyřicet druhů a lidé je pořád kupují.

Lada totiž maloval to, co dobře znají. Podobně jako jeho rodné Hrusice vypadá snad každá česká a moravská vesnice.

Jeho postavičky jsou jednoduché a pohled na ně pobaví. Kloužou se na ledě, padají, perou se... Zobrazuje Vánoce tak, jak by je každý rád prožil. V klidu, s rodinou, v přírodě zasypané čistým sněhem. Jeho styl pozná snad každý. Stačí ukázat některou z kreseb. Jasně, to je Lada, říkají děti i ti, kteří nikdy na žádné výstavě obrazů nebyli.

"To je nejlepší český malíř, zachází s formou stejně svobodně jako já," obdivoval jeho dílo i Pablo Picasso. Jméno, které každý zná, zdánlivě jednoduchý styl malování, to je to, co láká padělatele. Žádný jiný český malíř není tak často napodobován jako Lada.

"Lidem se zdá, že jako on dokáže malovat kdekdo. Jenže to tak jednoduše jen vypadá," tvrdí jeho vnuk Josef Lada. Stará se o všechno, co mu po dědovi zůstalo. Vystudoval právnickou fakultu, takže se mu znalost zákonů o autorských právech hodí. Na trhu se například objevily pohlednice s obrázky, které vypadaly jako od Lady, ale jeho vnukovi bylo na první pohled jasné, že tohle děda nenamaloval. O každém obrázku na pohlednici má vynikající přehled, zaručuje to smlouva s vydavatelstvím z Pardubic. Tyhle však vydal někdo z Přerova. "Byly to pohlednice v duchu Josefa Lady. Namaloval je někdo jiný, na pohlednici nebylo uvedeno kdo, takže si lidé mysleli, že kupují Ladu, protože to tak vypadalo. V dalším vydání alespoň uvedli jméno toho kreslíře, ale dodnes kvůli tomu probíhá soudní spor," vysvětluje Ladův vnuk.

Kresli jen to, co vidíš

Veselé historky z mládí s přítelem a spolupracovníkem Jaroslavem Haškem však neznamenají, že by Lada neměl Vánoce rád.

"Byly pro něj vždycky vrcholem roku," říká jeho vnuk. "Vždyť pocházel z velice chudé rodiny. Stůl plný jídla, rozdávání dárků a nazdobený vánoční stromeček byly mimořádným svátkem."

A dětství v Hrusicích bylo opravdu idylické jako na jeho obrazech, když však pomineme to, že rodina ševce Lady byla pořádně chudá. Takže když se narodil Josef, nevypadalo to, že ho čeká zajímavý život. Čtvrté dítě, k tomu ještě to neštěstí. Bylo mu pár měsíců, když upadl a zranil se o tátův ševcovský knejp - ostrý nůž používaný při opravách bot. Umělé oko však při malování nebylo překážkou. Když jednou učitel žákům popisoval, jak vypadá Hallstadt, město postavené v kopci u jezera, malý Josef ho doma zkoušel kreslit. "Byls tam někdy? Nebyl, viď? Tak podruhé kresli jen to, co jsi opravdu viděl," říkala mu maminka. Poslechl.

"Ten kus země mezi Hrusicemi a Prahou, nádherný kraj, byl celý můj život mým rájem, mou inspirací. Vyznal jsem sdostatek, čemu vděčím za nejhezčí vzpomínky," napsal později.

Své zranění tajil. Nechtěl, aby si z něj kamarádi dělali legraci, možná se obával, že lidé budou říkat: Jak může být dobrým malířem, když vidí jen na jedno oko? To náhradní vypadalo jako skutečné, navíc nosil brýle. Když se ho někdo zeptal, proč nemusel na vojnu, říkával, že kvůli určitému očnímu defektu. A přitom je možné, že mu může vděčit za svůj úspěch. Jeho obrazy jsou totiž zvláštní, při pohledu na ně se zdá, že se scény neodehrávají v prostoru. Louky a hory nejsou v dálce, obrazům chybí hloubka. Lada totiž pravděpodobně neměl prostorové vidění. Do Prahy se přestěhoval proto, že ho tam rodiče poslali vyučit se malířem pokojů. Co na tom, že máchání štětkou po stěně bylo něco jiného, než si představoval? Hlavně že se tím Josef časem uživí, říkali. Ten si však krátce nato zařídil učení u knihaře. Učil se knihy vázat i je zlatit, jak se tehdy dělávalo, a zkoušel se dostat na uměleckou školu. Když se to podařilo, nevydržel na ní, protože si na studia přivydělával kresbami do novin a časopisů a často chyběl. První kresby mu zveřejnil časopis Máj v roce 1904 za honorář dvacet korun.

Nakonec se ukázalo, že kontakty s novináři jsou důležitější než škola.

Josef Lada si totiž začíná kreslením vydělávat, seznamuje se s Jaroslavem Haškem. Stávají se z nich kamarádi, hospodští kumpáni, spolubydlící a poté, co Lada ilustroval Švejka, i osobnosti, které zná celý svět. Kreslí knížky pro děti, vytvářejí postavičku kocoura Mikeše, kmotru lišku a další mluvící zvěř.

Jak se dá popsat vztah Lady a Haška? Zatímco živel Hašek řádil, rozvážnější Lada ho prý usměrňoval. Typem bohémského umělce, který kdeco propil a střídal děvčata, prý Lada nebyl. "Ale suchar děda určitě také nebyl, to by se přece s Haškem nemohli kamarádit," míní jeho vnuk. "Spíše bych řekl, že se poněkud zklidnil poté, co se oženil, což se mužům stává." Ale o určité rozvážnosti snad dost svědčí skutečnost, že než se Lada pro ženění rozhodl, chodil s přítelkyní osmnáct let. Do doby, než si byl opravdu jistý, že malováním rodinu uživí.

Nakonec se neměli špatně. Bydleli v Praze, v Hrusicích si pořídili dům, kde trávili léto, narodily se jim dvě dcery. Alena se stala také malířkou, o Evu však přišli za války. Když Američané 14. února 1945 provedli nálet na Prahu, šla právě kolem Emauzského kláštera, kam dopadla jedna z bomb.

Jablka místo svatých

Josef Lada namaloval okolo patnácti tisíc ilustrací, přes čtyři sta obrazů a v nakladatelství Albatros letos spočítali, že vydali třináct milionů výtisků knih s jeho ilustracemi.

Za první republiky publikoval ve většině novin a časopisů, za druhé světové války byl na indexu, jeho kresby nesměly vycházet, a tak častěji maloval obrazy. Tehdy už byl uznávaným umělcem a lidé hodně stáli o to, aby jeho dílo měli doma. Někdy mu za ně místo peněz dávali tabák, víno nebo jiné, za války nedostatkové zboží. Dodnes je proto mnoho jeho děl v soukromých sbírkách a je dost možné, že o některých Ladovi dědici vůbec nevědí. "Občas se objeví v nabídce některé aukční síně dílo, o kterém jsme neměli tušení. Stává se, že rodina uchovává jeho obraz, ale potomci pak k němu nemají vztah a chtějí ho zpeněžit. Tak jsem jednou v aukčním katalogu četl, že se budou dražit Koledníci Josefa Lady. A koukal jsem na obraz, který jsem v životě neviděl," říká vnuk Josefa Lady. Ladovy kresby byly často vydávány i v době komunismu, jen některé křesťanské motivy bývaly nahrazovány "nezávadnými".

"Vzpomínám si, že táta říkal, že když vycházel v šedesátých letech Ladův kalendář, místo postavičky svatého se tam objevila třeba miska s jablky. Jinak by nemohl vyjít," říká Ladův vnuk.

Trochu víc namále měl kocour Mikeš, kmotra liška a postavičky ponocných, koledníků, sněhuláků i veselých vesničanů začátkem devadesátých let. Tehdy u českých dětí neměli šanci proti konkurenci želv Ninja, Pokémonů a dalších příšer. "Je to čistě marketingová záležitost, obliba různých postaviček se mění každý rok nebo dva, ale pak po nich neštěkne ani pes. Čeští klasici zůstávají zdánlivě ve stínu, ale pevně si drží své pozice. Jen si všimněte, jak velký úspěch nyní znovu po letech zaznamenávají postavičky ze Čtyřlístku," připomíná malířův vnuk.

Jak Josef Lada vzpomínal na Vánoce

Stromeček míval jsem sice jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem vždy z něho větší radost než některé bohaté děti, které měly stromečky až do stropu. Stával na stole, zadělán pevně do starého železného moždíře, aby se nepřevalil.

Když bylo po skrovné štědrovečerní večeři, která se skládala z černé omáčky připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů a sirupu z "černého kuby", který jistě každý znáte, jsou to vařené krupky se sušenými houbami, rozsvítil tatínek na stromečku svíčičky.

V tu dobu obyčejně již také začínal obecní slouha vytrubovat po vsi vánoční koledu. Začínal vždy stejně u baráků dole pod pastouškou, a jakmile jsme my děti zaslechly první veselé zvuky trumpety, vyběhly jsme ihned ven, abychom toho vytrubování dosyta užily od začátku do konce.

Důležitá data v životě Josefa Lady

1887 Narodil se 17. prosince v Hrusicích u Prahy.

1904 Časopis Máj otiskl jeho první kresby.

1906 Seznamuje se s Jaroslavem Haškem, tehdy redaktorem anarchistického listu Nová omladina.

1911 Vychází jeho kniha pro děti Moje abeceda, v časopise Karikatury pokračování Haškova Švejka s jeho ilustracemi.

1925 Začíná malovat pět set čtyřicet ilustrací k Švejkovi.

1942 Vydává knihu Kronika mého života, protektorátní cenzoři mu zakazují publikovat, je vyloučen ze Svazu novinářů.

1947 Je jmenován národním umělcem, vycházejí Tyrolské elegie a Král Lávra K. H. Borovského s jeho ilustracemi, vystavuje v zahraničí.

1957 Zemřel 14. prosince, tři dny před svými sedmdesátinami. V Praze se právě kvůli nim chystala jeho velká výstava.

SCARLETT WILKOVÁ

obsah | kultura - kultúra