František Kupka vládne pařížské výstavě

Pařížská výstava K pramenům abstrakce 1800-1914 se nezabývá abstrakcí jako uměleckým stylem objevujícím se až na počátku 20. století. Chápe ji jako výraznou tendenci, jež se projevovala v dílech mnoha velkých umělců již dřívějších generací.

Její prameny jsou tak nalézány už v dílech Caspara Davida Friedricha, Williama Turnera či Clauda Moneta. Obrazy Vasilije Kandinského, Pieta Mondriana nebo Františka Kupky, obecně považovaných za průkopníky abstrakce, tu představují až závěr, cíl sledované cesty. Expozice má dvě části.

V prvním oddíle Sluneční oko sleduje postupné osvobozování malby od realistického zobrazení a soustředění se na čistě optické hry světla a barev. Druhá část, Hudební oko, je věnována impulzům, jež umělci našli v hudbě. Soubor zhruba 150 obrazů doprovází dokumentace, dobová pojednání o barvách i přípravné studie k vystaveným dílům. Díky velmi kvalitní kolekci vyznívá příběh o počátcích abstrakce názorně a přesvědčivě. Chybí zde jedině zmiňovaná Amorfa, historicky vůbec první ryze abstraktní malba, jež byla veřejně vystavena. Patřila by do posledního sálu, věnovaného vztahu mezi abstraktním uměním a tancem.

Prvotním Kupkovým impulzem k namalování Amorfy byl totiž pohyb, pohled na dívku vyhazující do vzduchu červenomodrý míč. Obraz měl viset na čestném místě v závěru výstavy a tvořit symbolický vrchol. Nepřítomnost Amorfy naštěstí neznamená, že by byl Kupka opomenut. Naopak. Výstava potvrzuje jeho zásadní podíl na zrodu abstraktního umění. Konfrontace s díly jiných mistrů vyznívá jednoznačně v jeho prospěch. Jako by ostatní teprve hledali cestu, po níž Kupka již kráčel. Z jeho obrazů je cítit vnitřní síla a koncentrace.

Možná že Francouzi výstavu vnímají odlišně, nicméně ze všech představených umělců poskytla nejvíce prostoru právě Kupkovi. Kandinskij je zastoupen jen třemi plátny, Kupka jich má na výstavě dvanáct! Reprodukce jeho Newtonových kotoučů byla použita i na plakát. Výstava je tak nakonec i bez Amorfy velkou poctou Kupkovu dílu. Můžeme z toho mít radost, chlubit se tím však nemůžeme.

JAN SKŘIVÁNEK

obsah | kultura - kultúra