Kunderovy marné návraty

Proč se Kundera nevrátil po roce 1989 do vlasti? Odpověď přináší jeho poslední román Nevědomost, vydaný nejprve katalánsky a španělsky a později také italsky a anglicky.

Kdo by neznal Homérovu Odysseu. Příběh ztraceného hrdiny, který po dvaceti letech bloudění nalézá cestu domů, patří k zakládajícím motivům západní (literární) tradice. Byl probrán z mnoha stran, rozpitván filozofy, v nesčetných variantách převyprávěn básníky. Jen okrajově se přitom probírala otázka, co vlastně Odysseus po svém ˝velkém návratu˝ prožíval. Byl šťastný? Jak se srovnával s dvacetiletou mezerou, která jeho známou milovanou Ithaku dokonale proměnila? A nebyl vlastně nakonec odsouzen k tomu, aby byl věčným cizincem ve své vlastní zemi?

Odysseovo dilema - vrátit se, nebo zůstat v objetí krásné Kalypso - není jen literární topos, model, který i po tak dlouhé době od svého vzniku dokáže strhnout mrazivým napětím. Je to i existenciální konstanta, která se čas od času - v době pokračující globalizace možná stále častěji - stává životním dilematem celé jedné velké skupiny lidí. Emigrantů, lidí exilu, kteří donuceni politickými či ekonomickými okolnostmi opustili rodnou zemi a po velké časové prodlevě se chystají k návratu domů. Do míst, která jsou pořád stejná, a přece už tolik vzdálená.

Česká společnost má s těmito návraty živou zkušenost. Po čtyřiceti letech komunismu snad není rodiny, která by ve svém okruhu neměla někoho, kdo opustil komunistický tábor a vydal se do některé ze zemí svobody. A řada z nich se po listopadu 1989 ocitla před ˝Odysseovým dilematem˝: cítili touhu po návratu, po domově, ale zároveň se ptali, zda nemají raději zůstat tam, kde jsou. Návraty z exilu vyvolávaly v české společnosti smíšené pocity. Z jedné strany tu byla nadšeně otevřená náruč pro všechny bývalé slavné, kteří v cizině dotáhli kariéru k vrcholu. Na druhé straně odpor, viditelná nevole, která se přelila do typických odmítavých reakcí, pramenící převážně z ekonomické propasti mezi socialistickými a kapitalistickými státy. Odešli za lepším a teď se přijíždějí předvést, jen ať tam zůstanou. My jsme tu trpěli, ztráceli mládí a budoucnost a oni si v klidu užívali svobody. Dodnes slýcháme podobné stereotypní projevy odmítání emigrantů. A nejen to. Negativní nálada české Ithaky velmi viditelně sublimovala i do slabé vůle politiků, kteří dodnes nebyli schopni přijmout emigranty v zahraničí jako rovnoprávné občany České republiky. Oni jimi přece nejsou, když tady tak dlouho nebyli. To vše je dobře známo, mluví se o tom celých třináct let. Už méně se ale zohledňuje druhá strana: pocity, dojmy a myšlenky vracejících se (vynecháme-li kýčovitě vzpomínkové tirády, jaké předvedl kupříkladu režisér Vojtěch Jasný ve filmu Návrat ztraceného ráje). Pocity a postoje lidí, kteří podstupují ˝Odysseovo dilema˝ a velmi často jej řeší ve prospěch krásné Kalypso. A už vůbec se nemluví o hlubších souvislostech a důvodech, které ztěžují nebo přímo znemožňují návrat domů, a v posledku vedou k úplnému přetržení kdysi snad pevného vztahu.

Nostalgická nedostatečnost

Pozoruhodnou výjimkou je poslední kniha ve světě nejuznávanějšího žijícího českého spisovatele Milana Kundery. Román Nevědomost (L˝Ignorance) je moderním pokračováním Odyssey, je to pokus o prozkoumání alternativní cesty - co když se Odysseus rozhodne zůstat v ˝exilu˝, kterou Homér ponechal více méně otevřenou. Téma návratu Kundera probádal už v Žertu, tam se však mnohem více soustředil na nemožnost pomsty, která se nakonec předvede jako marnost a v jistém smyslu i jako pokračování prvotního zločinu.

V Nevědomosti se do centra Kunderova zájmu dostává nostalgie, přesněji řečeno její chybění. Novodobí Odysseové, kteří náhle po dvaceti letech emigrace mají šanci vrátit se domů, si dávají s cestou načas. Na rozdíl od antického hrdiny netrpí bolestí z toho, že nevědí nic o tom, co se skutečně doma děje, bolestí způsobovanou tím, že v oné vysněné zemi nemohou být. Jsou to lidé, kteří nevědí, ale tato neznalost jim vůbec nic nedělá. Pacient trpí nostalgickou nedostatečností, píše Kundera o jednom ze svých hrdinů, trpí masochistickým vykloubením paměti..., přesvědčením, že bývalý život ˝tam˝ nemá žádnou cenu. Pomalu začíná být zřejmé, že vlastně ze všeho nejvíc mluví Kundera o sobě. Český spisovatel, který doma odmítá vydávat své nové knihy a k tištění starých se dá přesvědčit jen velmi zřídka, v Nevědomosti nepřímo vysvětluje, proč se nechce (či nemůže) vrátit. Ale je to opravdu tak, že po dlouhé době v emigraci člověk úplně ztratí touhu po domově, protože tam, kdesi v cizině, našel domov nový? Kdyby to tak bylo, nestála by Kunderova poslední kniha za víc než za povinnou anotaci v přehledu nových knih. Další pěkně napsané, ale v podstatě banální dílo. Kundera se této škatulce obratně vyhne tím, že své ˝anostalgické˝ hrdiny přece jen nechává vstoupit na domácí půdu (ignorance má své meze) a umožní jim, aby si prožili svůj ˝velký návrat˝. A teprve v překvapivém doteku vlastní změněné minulosti poznali, že přerušenou nit už nelze navázat.

Kunderovi nevědomí procházejí sledem prazvláštních setkání - s příbuznými, s bývalými přáteli, s oblíbenými místy, se starými láskami. Většina těchto schůzek s minulostí má jeden společný rys - míjení. Marně se tu setkávají dva odlišné světy, dvě různé historie, které nejenže nelze převést na společného jmenovatele, ale které spolu ani neumějí jakkoliv mluvit. V Kunderově psaní se vždy nachází filozofická rovina, v níž se autor snaží zobecnit zkušenosti, jimiž procházejí jeho postavy. Dokonce je to možná přesně obráceně: postavy podstupují dějové peripetie, aby na nich byla doložena už připravená teze. (Ve své teoretické knize Umění románu Kundera mluví o zkoumání existenciálních fenoménů, které se neobejde bez průzkumných dějových fragmentů, ale ani bez jednotící harmonizující teze. Velký romanopisec, přidává k tomu francouzský filozof Gilles Deleuze, je především umělec vynalézající neznámé či zneuznané afekty a vynášející je na světlo jakožto dění svých postav.) V případě Nevědomosti je onou tezí zjištění, že minulý čas, reprezentovaný vzpomínkami, může existovat a být zdrojem komunikace jedině tehdy, je-li součástí společné přítomnosti. Jinak se rozpadá, tříští a svými náhle nalezenými střepy způsobuje bolest všem, kteří tuto společnou přítomnost ztratili.

Proč se všichni čeští Odysseové v Kunderově Nevědomosti vracejí zpět? Paradoxně proto, že je jejich starý domov přijímá zcela samozřejmě, jako kdyby nikdy nikam neodjeli, jako by byli pořád součástí jednoho společného času (odpor k přijíždějícím je jen obrácenou stranou této samozřejmosti, oni tu byli, ale vyčítá se jim, že nikoli in natura). Nevědomost, ignorance je přítomná i na druhé straně. Kunderovým emigrantům chybí dvacet let zkušenosti života tady, domácí zase neberou vážně, že zpátky přijíždějí jiní neznámí lidé s vlastní autentickou historií. Pro Kunderu je tato paralelní nevědomost nepřekonatelná, a to jednoduše proto, že ˝osvobozený emigrant˝ nemůže mít dva domovy. Jediné, co nabízí na usmířenou, je vyprávění - zcela přirozeně v jiné, cizí řeči - proud slov, v němž se odpovídá na výzvu, kterou Odysseovi téměř nikdo z domácích nepředložil: vyprávěj, vyprávěj, co jsi zažil. Příběh je tak poslední zbytek pupeční šňůry, která Odyssea-Kunderu poutá k zemi, z níž odešel a do které se neuměl vrátit. A potřeba vyprávět o nemožnosti návratu je tím posledním kouskem nostalgie, která v Kunderovi a jeho Ignoranci zůstává.

Svoboda bez místa

Žádná zkušenost emigrace, vždy spojená byť jen s náznakem možného návratu, se zřejmě bez tohoto nostalgického zlomku neobejde. Na rozdíl od zkušenosti pouhého cestovatele, který svobodně hledá zemi, kde by mu bylo nejlépe. Takovým cestovatelem je v Kunderově knize Gustaf, švédský obchodník, lákající svou českou ženu k přesunu z Paříže do Prahy. Gustaf je v Praze šťastný. Není zatížen vzpomínkami, není nucen s nikým sdílet společnou přítomnost, kromě té nejširší, kterou prožívá v umělém světě globálního podnikání. Gustaf představuje prototyp životní svobody bez místa. Je to Odysseus vyléčený z nostalgie. Odysseus, který už netouží po návratu, protože je všude doma (na rozdíl od ostatních hrdinů Kunderova příběhu). Je to člověk nového světa, v němž slovo emigrant pomalu mizí ze slovníku. A Kundera tomuto světu v Nevědomosti nápadně přitaká. I když někde v pozadí pořád může zůstat dojem, že celá kniha není ničím jiným než posledním nostalgickým vzdechem nad ztrácením staré doby.

Příběh je tak poslední zbytek pupeční šňůry, která Odyssea-Kunderu poutá k zemi, z níž odešel a do které se neuměl vrátit. A potřeba vyprávět o nemožnosti návratu je tím posledním kouskem nostalgie, která Kunderovi zůstává.