Jak Kundera vnímá dílo Franze Kafky

Po listopadu 1989 jsme se nedočkali zatím ani všech česky psaných románů, natož těch sepsaných francouzsky. Podobně jsou na tom i Kunderovy esejistické knihy - Umění románu (1986), Zrazené testamenty (1993) a Opona (2005).

Tato zdráhavost vychází z faktu, že autor svou energii věnuje novým románům, a také z problémů s překlady, kterých se Kundera dotýká ostatně i v nejnovější knize Kastrující stín svatého Garty.

Vydávání Kunderových esejů v českém znění začalo v roce 2004. Tehdy vyšel útlý svazek Můj Janáček, který obsahuje Hledání přítomného času ze Zrazených testamentů a Lišku Bystroušku, drásavou idylu doplněné rozhovorem Nepravděpodobný osud. Vloni následovalo Zneuznávané dědictví Cervantesovo přinášející vedle titulního eseje také Jeruzalémský projev: Román a Evropa - oba z Umění románu.

Nyní, do třetice, tedy vychází soubor Kastrující stín svatého Garty, který vedle titulního eseje tvoří Překlad jedné věty - oba ze Zrazených testamentů - s doplňky Umění věrnosti a Hranice nepravděpodobného už není střežená. Milan Kundera lpící i u esejistických knih na jejich stavbě v českých verzích na tento aspekt rezignoval. Jednotícím prvkem těchto souborů je téma: Janáček, dějiny románu a nejnověji Kafka.

V eseji Kastrující stín svatého Garty Kundera začíná u románu Maxe Broda Čarovná říše lásky, jehož postava jménem Garta má podle Kundery jasný předobraz ve Franzi Kafkovi. Jak v románu, tak v dalších Brodových interpretacích je Kafka nahlížen jako "především náboženský myslitel". Poté se autor dostává také ke kritice kafkologů: "Podle Brodova vzoru kafkologie zkoumá Kafkovy knihy nikoli ve velkém kontextu literární historie (historie světového románu), ale téměř výhradně v mikrokontextu jeho životopisu..."

V závěru eseje je tak místo Kafkových děl v historii románu vytýčeno: "Vzpomínám si na rozhovor s Garcíou Márquezem, který mi před dvaceti lety řekl: "Jen díky Kafkovi jsem pochopil, že možno psát jinak." Jinak, to znamená: psát a překračovat hranici pravděpodobného. Ne proto, abychom unikli skutečnému světu (na způsob romantiků), ale abychom ho tak lépe postihli."

Překlad jedné věty se pak věnuje nepřesnosti - porušování poetiky originálu - francouzských převodů, jež je dokumentována na větě z třetí kapitoly Kafkova Zámku: "Překlad není technický výkon, žádný stroj nebude nikdy moci překládat literaturu. Překlad je umění. Docela zvláštní umění: umění věrnosti." K tomu esejista přidává ještě poctu českým překladatelům: "Uvědomuji si dnes, že bych podobný text nenapsal, kdybych byl zůstal v Čechách. Umění překladu tam bylo (a myslím, že je) na vysoké úrovni, většinou plné úcty k překládanému textu."

Strhující vykladač umění

Na tyto názory lze namítnout leccos. Že Kundera Kafkovo dílo jen začleňuje do svého konceptu dějin románu a že kritika Kafkových překladů je i jeho palčivým tématem jakožto romanopisce. Stejně tak lze zapochybovat, zda jeho nahlížení dějin románu není extrémně liduprosté (snad až nelidské), neboť "požadavek" nahlížení díla v jeho autonomnosti je jednou věcí, druhou však fakt, že umění je lidským projevem. Ostatně sám Kundera vychází z toho, že postava Garty je portrétem Franze Kafky... To je ale v konečném náhledu sympatický rys - že Kundera pro nový úhel pohledu překročí své dlouhodobě předkládané názory.

Milan Kundera je jako esejista nejen vynikajícím stylistou, ale rovněž je sympaticky "subjektivní" a strhující, nikoliv však okázalý. Proto lze jen s očekáváním vyhlížet další knížečku (původní soubory totiž stěží) Kunderových textů, které mohou být jak aperitivem či digestivem vzhledem k četbě velkých světových románů, tak v kontextu současné esejistiky rovněž vydatným hlavním chodem.