Muž, který nás přivedl do blázince

Duchovní otec festivalu Mezi ploty Robert Kozler má všechno, co potřebuje člověk k tomu, aby dokázal velkou věc na nepravděpodobném místě: odvahu dělat to, co ostatní považují za úlet, a schopnost dělat to dobře. Když se v květnu 1992 přijeli "normální" lidé pobavit do areálu bohnické léčebny na první ročník festivalu Mezi ploty, byla to spíš komorní akce. Na osmnáct uměleckých souborů se přišly podívat dvě stovky lidí a dva organizátoři tehdy pořídili celou akci za osmdesát tisíc korun.

Dnes na bohnický festival s rozpočtem přes 30 milionů korun chodí 30 tisíc lidí a podle nedávného výzkumu agentury STEM jde o jednu z nejpopulárnějších kulturních událostí vůbec. Mezi ploty navštívilo 23 procent dotázaných, což je víc než v případě Pražského jara.

Festival zná 83 procent lidí, a je tak známější než Febiofest. Loni v Bohnicích vystoupilo 150 kapel, jednotlivců a divadelních souborů. Obdobný festival v areálu psychiatrické léčebny jinde na světě nenajdete. A ještě jedna věc se za těch šestnáct let změnila. Festival už nemají na starosti dva lidé, ale čtyři. Z psychiatrické léčebny v Bohnicích každou chvíli někdo vychází a hned si kryje hlavu kabátem nebo igelitkou, protože leje jako z konve. Jen jedna slečna se blaženě usmívá a mezi kapkami deště šťastně poskakuje. Čekám pod stromem na ředitele festivalu Roberta Kozlera, má už půl hodiny zpoždění.

Když konečně dorazí, velmi se omlouvá, ale ještě než mu stačím dát první otázku, přeruší nás mobil. Kozler utrousí, že jeho poslední rekord byl devět nepřijatých hovorů během jediné minuty. Vypíná zvonění, zhluboka se nadechne a zvučným hlasem začne popisovat své intenzivní pocity, které prožívá vždycky, když se octne v areálu léčebny.

"Cítíte to? Tady to mám fakt moc rád." Pár dní před festivalem se - tak jako každý rok - hroutí, skoro nejí a nespí. Jeho tváři dominují mohutná bradka a bystré hnědé oči momentálně podbarvené tmavými kruhy.

V nedalekém Café na půl cesty, kde v rámci terapeutického projektu obsluhují i pacienti léčebny, vytahuje Kozler levnou cigaretu a ani nehne brvou, když začne cvakat spoušť kolegova fotoaparátu. Sebejistoty má na rozdávání.

Narodil se v Praze roku 1970, v době, která se na něm "nějak podepsala". Jak, to přesně nedokáže popsat. Snad se do něj vrylo, když soudružka učitelka aplikovala na neposedného žáka Kozlera tvrdošíjně metodu ve stylu "jdi za dveře, neumíš se chovat".

"To mi hrozně vadilo. Když se někdo trošku vymykal normálu, hned byl zaškatulkovanej. Proč se mezi lidmi stále dělají takové rozdíly? To je špatně!" I když přečetl "několikrát celého Junga", odvahu léčit psychicky nemocné, jak říká, v sobě nenašel.

Ale ani svět šroubů a ozubených kol, kam měl namířeno z průmyslovky, jej nelákal. Chtěl vymýšlet projekty, jež by pomáhaly překlenout bariéry mezi světem tzv. zdravých a tzv. nemocných. Jeden z prvních ho napadl na začátku 90. let na jedné z výstav, kde své práce představovali psychicky nemocní. "Nechápal jsem, proč tam pod výtvarnými díly nebyla napsána jména autorů, ale jen názvy nemoci toho člověka. Takové výstavy spíš lidi shazovaly, než aby jim pomáhaly dosáhnout jistou katarzi."

A tak si s kolegou Pavlem Huškem založili vlastní sdružení pro "bezbariérovou kulturu" s názvem NedomYsleno.

Začátky ve Sklepě

Na první akci NedomYslena, výstavě, kde svá díla vedle profesionálů ukazovali handicapovaní výtvarníci, dostal nápad na uspořádání festivalu na pozemku psychiatrické léčebny.

Povzbuzen tím, jak herec Pavel Landovský na výstavě NedomYslena prohlásil, že to je nejlepší kulturní akce, s níž se po revoluci setkal, se s přítelem Pavlem Huškem vydali za tehdejším ředitelem léčebny v Bohnicích MUDr. Zdeňkem Bašným. Tomu se nápad zalíbil a nechal dvojici mladíků v jejich organizaci i dramaturgii volnou ruku. Robertu Kozlerovi bylo tehdy dvaadvacet, ale bez zkušeností nebyl. Už od dvaceti pracoval jako manažer divadla Sklep, kde prý pochopil, že "když chce člověk dělat něco dobrýho, musí jít nadoraz". Z té doby mu také zůkdo stalo přátelství s Tomášem Hanákem, který mu dodnes pomáhá v propagaci festivalu.

"Robert je vzácný mimozemšťan. Zjevem Charles Manson, duší pořád infant. Správně by se měl jmenovat ne KoZLEr, ale KoDOBŘEr. Ač možná mohl, Mezi ploty nezbohatl, ani se stykem s penězi sponzorů nestal vychytralcem. Vlastně by - v dnešní době - mezi ploty patřil taky. "

První tři ročníky navštívilo jen něco okolo pěti set lidí, ale na čtvrtý jich přišly čtyři tisícovky. To, že festival v blázinci je sama o sobě šílenost, si mysleli dlouhou dobu i Kozlerovi rodiče.

Veškerý zisk ze vstupného byl a dodnes je věnován léčebně, takže na honorář jejímu synovi v prvních ročnících nezbyla ani koruna. Až díky médiím se rodiče dozvěděli o tom, jak úspěšnou akci to vlastně pořádá, a přestali mu klást otázky, čím se chce v životě živit.

Robert Kozler říká, že ho organizační a producentská práce na festivalu s absolutním minimem organizátorů stresuje, ale všechno vyváží prý pocit, že dělá něco smysluplného. NedomYsleno pořádá přes rok řadu dalších akcí, v jejichž rámci integruje postižené či duševně nemocné do většinové společnosti.

Ať už jsou to pravidelné Taneční pro nevidomé, mezinárodní výstava umělců kreslících ústy či nohou s názvem Nová situace nebo dokumentární festival Plátno. Kozler sám sebe popisuje jako producenta, produkčního, dramaturga a novináře v jednom. "Nejvíc mě baví vymýšlet nové věci a dál posouvat ty zavedené, o což se s Michalem Šestákem stále pokoušíme. Někdo si může myslet o některých věcech, že je to fakt úlet, ale to nevadí. Nejhorší je ustrnout."

Dnes už ho NedomYsleno i uživí. V rozpočtu festivalu Mezi ploty se najde honorář pro něj jako ředitele festivalu, Michala Šestáka jako organizačního ředitele, programového ředitele Martina Radouše i asistenta Mirka Kazdu. Na bohnickém festivalu vystupují umělci handicapovaní i "normální", ale jedno mají společné: všichni jsou tu zadarmo. "Jen jim zaplatíme dopravu. To pro mě vždycky bylo záhadou, že přijedou. Vážím si všech, kdo tady vystoupili. Mezi ploty jsou především dobrá kulturní akce. Ani si nevšimnete, že ten člověk, který před vámi hraje, nevidí."

Za těch patnáct ročníků se nestalo, že by někdo z oslovených umělců účast odmítl nebo se nechal slyšet, že znovu nepřijede. Snad jen pár herců zvučných jmen se setkalo s reakcí, na niž se předem nepřipravili, což Robert Kozler sebekriticky přisuzuje nedostatečným informacím od organizačního týmu.

Karel Heřmánek třeba při svém monodramatu vyzval diváky na jeviště, přičemž jako obvykle předpokládal, že se nikdo neodváží. Odvážilo se hned několik diváků z řad pacientů léčebny a dost mu představení nabourali, což ho velmi rozčílilo. "Ale on to ustál a já ho znovu určitě pozvu. Nejsme festival, který hledá chyby na druhých, právě naopak," komentuje to Kozler.

Také Studio Ypsilon zastoupené trojicí Lábus, Schmid a Dejdar poněkud nezvládlo situaci, když se z řečnické výzvy "hledáme slečnu" stala realita. Bezprostřední reakci pacientky nečekali a netušili, jak ji začlenit do improvizované inscenace. Pak ji trapně obcházeli, jako by ji na pódiu neviděli.

Ale to jsou drobnosti, herci a zpěváci chápou účinkování na festivalu jako příjemnou akci, při níž mohou pobavit a pomoci lidem s nějakým problémem. HerečkaVanda Hybnerová říká: "Beru to jako samozřejmost, kde jinde bych měla pomáhat než na Mezi plotech?"

Hlavy černé a červené

Za návštěvníky mluví počty prodaných vstupenek. Lidé mají pocit, že pomohou dobré věci a užijí si volný den v příjemném prostředí, kde mnozí cítí větší svobodu než za plotem v "normálním světě".

"Člověk má možnost poslechnout si dobrou hudbu v přírodě, podívat se na zajímavé divadelní projekty, koupit si ve stáncích věci dělané s velkou mírou fantazie a především je mezi různými typy lidí, kde rozhodně nikdo neřeší, že se někdo chová možná trochu nekonvenčně," říká pravidelná návštěvnice festivalu pětadvacetiletá Daniela Nekulová. Faktem je, že přehlídka podobného zaměření se v areálu léčebny konala už dva roky před vznikem festivalu Mezi ploty. Nazývala se Babí léto a pořádalo ji občanské sdružení Unijazz. Robert Kozler říká, že o ní nevěděl. "Stává se, že lidé mají podobné nápady." Tajemnice Unijazzu Jana Černá říká: "Nám tehdy nešlo o velký počet návštěvníků. Chtěli jsme především zapojit pacienty a nerušit jejich klid." Je v tom cítit osten výčitky.

Festival se totiž stal tak úspěšným, až se to obrátilo proti některým pacientům léčebny. Někteří se kvůli davu návštěvníků dostávají do stísněných stavů. Na festivalu se nepodává alkohol, ovšem několik bezohledných návštěvníků zákaz porušovalo a nabízeli ho i lidem z uzavřených pavilonů. Objevila se taky hrstka dealerů drog, kteří dobře věděli, kolik závislých se v Bohnicích léčí.

Proto je v posledních letech během festivalu pavilon, kde se léčí narkomané a alkoholici, uzavřen. Psychiatr Zdeněk Bašný hovoří o tom, že především lidi závislé na drogách a akutní pacienty festival nebezpečně láká, nebo naopak ruší a musí se nad nimi zvýšit odborný dohled. "Nicméně takoví lidé vyžadují zvýšenou pozornost inzerce i mimo konání Mezi plotů," dodává lékař.

Když o takových věcech hovoříme s Robertem Kozlerem, reaguje podrážděně: "Na každé akci se najdou nějaké problémy. Závislí lidé jsou stejně většinu času zavření, to je zkrátka způsob léčby. Chápu některé psychicky nemocné v jejich frustraci, ale oni se mohou stejně tak zhroutit doma z nečekané situace.

A když někdo prodává drogy nebo alkohol takovým lidem, je to trestný čin přímo toho člověka. Udělá to kdykoli, třeba i před školkou. Člověk sem jde za kulturou, ne za alkoholickou zábavou." Říká, že nikdy nepřivede na festival ochranku a nebude prohledávat diváky, protože by to ničilo myšlenku volnosti a empatie, na níž ideu Mezi plotů založil.

Kozler nechodí ani za pacienty, aby se jich ptal na zážitky z festivalu, protože by tím rozděloval svět zdravých a nemocných. "Copak se někdo chodí ptát jednotlivých lidí na koncertu, jak se jim to líbí?"

O festivalu jsem hovořila i s řadou pacientů, kteří mají možnost nejen poslouchat hudbu a divadlo, ale mezi tisícovkami lidí z venku se cítit na pár hodin docela jinak než "za plotem". Většina z nich má podobný názor jako čtyřiadvacetiletá Petra Z., která trpí maniodepresí. Na obraze, jejž namalovala, mi ukazuje: "Ti lidé před plotem s tou černou hlavou jsou pochmurní. No a ti s rudou, to jsou už lidi na festivalu a užívají si atmosféru."

I podle Zdenka Bašného na festivalu jasně převažují pozitiva nad negativy. "Lidé se díky festivalu dívají na léčebny jinak, došlo k jistému oddémonizování." Když za ním před patnácti lety Robert Kozler přišel, rozhodně si nemyslel, že se mu něco tak velkého povede. "Ale Robert patří mezi lidi s totálním vnitřním přesvědčením a potřebou pomáhat lidem. To vám řeknou i ostatní, co ho znají."

JARMILA KOVAŘÍKOVÁ, LIDOVÉ NOVINY

obsah | kultura - kultúra