Obrazy zachycené v neprůstřelné vestě

Občas vyjede do světa a hledáčkem kamery zachycuje lidi a okamžiky, o nichž bychom se jinak třeba nikdy nedozvěděli. Že je to báječná práce? Práce snad, ale báječná sotva. Dokumentarista Petr Jančárek si totiž pro své cesty vybírá taková místa, čas a okolnosti, jaké by většina turistů nevolila. Apřitom ještě pro společnost Člověk v tísni, s níž spolupracuje, občas někam dopraví potraviny, peníze či třeba fotografické potřeby. "To je taková práce. Někdo musí světu zprostředkovat informace z míst dramatických a tragických událostí."

Za maskou turistů

V roce 2000 odjel dokumentarista Petr Jančárek spolu s fotografem a překladatelem Pavlem Hrochem ("To je frajer," říká Jančárek, "ten už tam byl počtvrté.") na Kubu za tamními disidenty. S úkolem natočit o nich dokument pro nadaci Člověk v tísni a Českou televizi. Taková cesta se připravuje dlouho před startem, užívá se lecjakých tajných kanálů a kontaktů. Jakých?

"To je otázka," směje se Jančárek, "prostě tajných. Nejde je konkretizovat, kubánská ambasáda si pravděpodobně leccos monitoruje. Shrnout by se to dalo asi tak - úměrně tomu, co tam člověk jede dělat, je třeba si vytvořit krycí identitu, a to v několika úrovních. My jsme tam jeli jako přihlouplí turisté. Což pro mne bylo někdy příjemnější, někdy protivnější - nemám nic proti posezení někde na baru, ale štve mě povalovat se na pláži."

Ještě před pár lety by takové turistické divadlo bylo nemožné. Jednak neexistovaly malé poloprofesionální kamery, jednak se turisté na Kubě nemohli pohybovat tak volně jako teď.

Mohl skončit ve vězení

Přesto však - věděli o nich kubánští tajní, nebo ne? Kuba je země, v níž bezpečnostní služby fungují velice ostražitě... "Tak především jsem přesvědčen, že se dožiji toho, že Kuba bude svobodná," říká Jančárek, "a doufám, že potom se otevřou archivy tajných služeb a že budu mít příležitost zjistit, zda nás při natáčení nechali prostě z nějakých důvodů na pokoji, byť věděli, co tam děláme, nebo jestli jsme se dokázali dobře ukrýt." A věděl jste, jak to vypadá v kubánském vězení? "Já jsem si tehdy uvědomoval, že nejedu nikam, kde by byl bezprostředně ohrožen můj život jako třeba v některých postsovětských republikách. Ale že bych mohl skončit na nějakou dobu v kubánské base, to mě napadlo. Ale jak to tam vypadá, přesně nevím. I když si to umím představit podle vyprávění Kubánců, kteří v ní byli."

Nejeli tehdy na Kubu pouze natáčet film a fotografovat. Vezli tam disidentům peníze a fotopotřeby.

Hrdinové jsou jinde

V letech 1993-95 Petr Jančárek natáčel několikrát ve válčící Bosně, v roce 1995 v Čečensku, "Tam byla tehdy ještě normální válka se známými protistranami," podotýká, "tam jsme s nadací Člověk v tísni vezli tři tuny chirurgického vybavení a léků pro čečenské nemocnice. Byl jsem také v Izraeli, v pásmu Gazy. Ale tam byl právě klid..."

Petr Jančárek odmítá mluvit o hrdinství a statečnosti: "Hrdinové jsou pro mě lidé, kteří se rozhodnou obětovat život pro jiné. S plným vědomím toho, co riskují. Pro mě je hrdina třeba kubánský novinář Omar Saludes. Ten připravoval naši cestu, jezdil s námi, dělal krycí opatření. Omar se stal mým přítelem. A tak mě moc trápí, co je s ním teď."

Když 18. března 2003 nechal Castrův režim pozavírat sedmdesát pět svých oponentů, dostal Omar druhý nejvyšší trest, 27 let vězení. "Znám jeho ženu a děti. O to hůř se o tom mluví... Víte, my jsme tehdy točili také s rodinami těch, kdo byli právě v kriminále. Nevěděli, kdy je uvidí... Omar Saludes, jeho přátelé a jejich rodiny, to jsou hrdinové. O nich by se mělo psát pořád. A také o těch, kteří byli hrdinové tady. Třeba o letcích, kteří nasazovali krky ve druhé světové válce. A pak je tu zavřeli! A lidi z protikomunistického odboje, to byli hrdinové! A mají teď nižší důchod než ti, kdo je mučili! To mě bere vztek! Já si stejně myslím, že máme víc statečných, než si myslíme. Jen si jich dost nevážíme!"

Jak se přibližuje kulka

Problém statečnosti je pro Petra Jančárka záležitost velmi složitá: "Když jsme byli v obleženém Sarajevu, odmítala jedna naše slovenská kolegyně novinářka nosit neprůstřelnou vestu. Nepřipadalo jí to mravné, když se před palbou stejně nemohli chránit místní obyvatelé. Mně to jako hrdinství nepřipadá. Nejsem tam přece kvůli tomu, abych hrdinsky padl při výkonu zaměstnání, ale proto, abych přivezl informace. A k tomu je ta neprůstřelná vesta hodně dobrá."

V Srbské Krajině, na hradě ve Veliké Kladuši, to poznal téměř na vlastní kůži. "Střílel po mně snajpr. Netrefil o nějaké dva tři metry. Kolega mi podal kulku, která se zploštila o kameny, se slovy: 'Ta byla pro tebe...' Hezká historka. A jak se vypráví a zvětšuje se časový odstup od té události, krátí se vzdálenost, o niž mě střela minula. Možná jednou, ve stáří, si budu významně mnout ucho a naznačovat, že na něm zbyl šrám."