Ani Morava, ani Česko, ani Polsko - zkrátka Zaolží

Lidé žijící na Těšínsku, kousek za Ostravou, o sobě s hrdostí říkají: " My sa 5 Polacy." Protože jich tu žije rozhodně víc než deset procent, mají ze zákona právo mít polsko-české nápisy a na úřadech mluvit rodnou řečí. Místní Moravané a Slezané to neradi vidí. " Jsme na Moravě, tak ať tady jsou naše nápisy a ať se tu taky po našem mluví," rozčilují se. Jenže tady není ani Morava, ani Česko, ani Polsko, tady je Zaolží.

Řeka Olše, polsky řečená Olza, pro tíná od jihu na sever české obce Jablunkov, města Třinec, Těšín a Karvinou a v délce několika kilometrů tvoří státní hranici. Území na levém břehu řeky bylo po rozpadu Rakousko-Uherska připojeno k Československu. Poláci české části Těšínského Slezska začali říkat Zaolží, protože z pohledu Polska leží za řekou Olzou.

Písek u Jablunkova nedaleko od hranice polské, moravské a slovenské je obyčejná vesnice s oprýskanými domky a opečovávanými zahrádkami, lemujícími prostranství s autobusovou zastávkou na prázdném rozcestí. Je chladná podzimní sobota. Od mapy na mininávsi vede do kopce cesta. U ní stojí bílý mikrobus a na jeho okně visí izolepou přilepený bílý papír s nápisem: "1 osoba - dziesiec koron." U autobusu se sešli čtyři staříci v kostkovaných podkolenkách, větrovkách a s batůžky na zádech. " Jo to też slyszol," vyprávějí si a usazují se na sedadla v autobuse. Jsme prokazatelně stále na území České republiky, ale ani nápis na bílém papíře na okně autobusu, ani rozhovor staříků nezní česky. Není to ale ani polština zpoza nedaleké hranice. Je to jako když slyšíte cizí jazyk, z něhož ovládáte pár slovíček, některá vám cosi připomínají, jenže u všech si nejste jisti přesným významem. Takže sice vnímáte smysl rozhovoru, ne však jeho přesný obsah. Naplněný mikrobus se ztěžka rozjíždí silničkou do kopce.

Pod vrcholem kopce, pár desítek kroků od poslední zastávky mikrobusu, stojí velká dřevěná budova s kamennou podezdívkou a kamennými schody vedoucími do nitra domu. Na zábradlí schodiště visí bílé prostěradlo s nápisem: "Festyn macierzy szkolnej." Přeloženo: Slavnosti Matice školské. Kolem domu postávají a povídají si hloučky lidí. Na "dobrý den" každý přívětivě odpoví, ale dál pokračuje v rozhovoru vlastní řečí.

" To je polština ze šestnáctého století, kdy se území odtrhlo od Polska," šklebí se na mě asi dvaadvacetiletý štíhlý kluk. Narodil se tady, ale tak jako většina místní mládeže odešel na vysokou školu do Polska. "Náš jazyk má už jen málo společného s dnešní polštinou," vysvětluje. "Je to staropolština, na kterou se navíc nabalil místní dialekt. Dnes už nám ani Poláci nerozumějí." Směje se a ukazuje na velký kotel, v němž se vaří místní specialita ze zelí, vepřového, klobás a špeku. Musí se vařit tři dny, aby získala tu správnou sílu.

"Dejte si bigos!" Většina lidí před domem tuhle směs masa a zelí s nadšením konzumuje. Nikdy jsem o tom jídle ani neslyšela.

Obrona jezyka ślaskiego

Dnešní slavnosti Matice školské zorganizovali polští učitelé ze Zaolží. Je to pravidelné podzimní posezení, na něž se sjíždějí lidé z okolí. Přišlo i pár Poláků přes kopec z Polska. Od té doby, co je tu euroregion, mohou obyvatelé příhraničí chodit přes společnou hranici jen s občankou v kapse. Sešli se u dávno nevyužívané školy. Na školy místní nedají dopustit. Škola je jistota, že kultura a jazyk nezahynou. Všichni Češi s polskou národností chodili do polských škol. Téměř v každé zdejší vesnici je polská základní škola, v Českém Těšíně je polské gymnázium a v Karviné polská třída zdravotní školy.

"Jak tady mluvíte ?" ptám se kluka.

"Doma nářečím, v obchodech a na úřadech také nářečím, protože tam jsou místní. Ve škole polsky. " " A česky?" " Zřídka. Asi když se jede nakupovat do Ostravy."

Možná proto, že místní si na vlastní jazyk tolik potrpí, tu má téměř každá vesnice svůj folklórní soubor a snad každý Polák ze Zaolží je členem nějakého spolku. Na padesát tisíc Poláků z území Těšínského Slezska tu připadá kolem stovky spolků. Například dvě stě místních lékařů je organizováno ve Sdružení polských lékařů. Kromě spolupráce s polskými lékařskými komorami si společně zdokonalují znalosti polských lékařských výrazů.

" V polských školách je ale čím dál tím méně dětí," říká Renata Gasiorowská, mladá učitelka, která dnešní setkání pomáhá organizovat. "Pokud nesníží vláda kvóty žáků pro menšinové školy, hrozí, že některé budou zavřeny. Ztratili bychom tím jazyk a s jazykem vlastní zvyky, písně a vyprávění. To by přece byla škoda." Zaposlouchala se do polské písničky, která se mezitím rozezněla na prostranství před školou. " Jednotlivé oblasti se přece liší už jen jazykem a místními zvyky. Jinak je všude v Evropě všechno stejné: oblečení, jídlo, zábava i televizní programy." Před školou stojí do krojů navlečení dva kluci a jedna holka. Hrají na housle a basu a zpívají polsky. Mohli by být teď někde v klubu, večer na diskotéce. Místo toho tady mrznou v neforemných krojích. Ale nevypadá to, že by jim to vadilo. Hrají a lidé zpívají s nimi. Nezpívám, přestože je melodie chytlavá. Neznám ani nedokážu vyslovit slova jejich písní.

Otče náš

Dávno pryč je sobotní podhorský mejdan Matice školské, když se v neděli ráno celé Zaolží zvedá a míří do kostelů. Jak jsem se včera dozvěděla, zdrojem roztržek v rodinách hrdých Zaolžanů nebývá jen rozdílná národnost (Polák-Češka či opačně), ale občas jde i o manželství lidí různého vyznání. Historicky tudy prošly dvě náboženské vlny, které rozdělily místní na katolíky a evangelíky. A blízkost Polska znamená, že náboženské cítění je v kraji velice silné.

V obci Těrlicko, ležící mezi Havířovem a Českým Těšínem, je tu neděli chladno. Třiačtyřicetiletý Vavřinec Fójcik, který přijel včera do podhůří ve sportovním na horském kole, je dnes oblečen do tmavého obleku. Slavnostně oblečeni jsou i jeho žena a děti. Vavřinec je katolík, jeho žena evangelička. Děti Tadeusz a Natalia přijaly víru po matce.

"Někdy je mi to líto, ale Pán Bůh je jeden společný pro katolíky i evangelíky," přikyvuje pan Fójcik. Nejdříve veze ženu s dětmi autem do evangelického kostela, sám pak míří do Těšína, kde žije jeho matka. Půjdou spolu do katolického kostela. V zasklené vývěsce před vstupem do kostela v centru Českého Těšína jsou rozepsány časy mší v polštině a mší v češtině. "Jestli chcete vědět, kdo je tady Polák a kdo Čech nebo Moravák, zeptejte se, jak se modlí Otčenáš. Ten se každý naučil jako dítě, a tak si ho pamatuje. Když se modlí polsky, tak je to Polák."

Polský, či Český Těšín?

Nedělní Těšín má docela jinou atmosféru než okolní horské vesnice. Asi tak jako Brno nebo Praha a český a moravský venkov. Je to správní, kulturní a obchodní centrum Zaolží. Po léta tu žili lidé, kteří nacházeli zaměstnání v nedalekých Třineckých železárnách a karvinských dolech. Je to město górników čili horníků, hutníků, ale také místní inteligence. Ve městě je šest středních škol a pár učilišť. Vždycky se tu mluvilo víc polsky než česky, vždycky se tu díky blízkosti polské hranice šmelilo tak, jak kurs koruny vůči "zlotówce" poskytoval obchodní výhody. Dnes se z kdysi honosného hotelu proti těšínskému nádraží stalo centrum vietnamských tržišť a pašovaného zboží, koupíte tam i drogy. Z Těšína do Polska chodí několikrát denně tzv. sateliti a nosí přes hranice alkohol, jenž je v Polsku podstatně dražší. V pracovní dny je tu klidněji než o víkendu, kdy je přeplněno polskými nakupujícími. Jediné, co udržuje kulturu Těšína, jsou hudební večery Jarka Nohavici a Těšínské divadlo s polskou i českou scénou. Chodit na zdejší představení považují dodnes zaolžští Poláci za stavovskou hrdost. Na obchody vyvěsili obchodníci polské nápisy. Bez ohledu na dohady, zda jsou takové nápisy na území České republiky vhodné.

Tadeusz a Natalia

Rodina Fójcikova se sjela domů, do Těrlicka, až na nedělní oběd. V obci není ani dvacet procent Poláků a v ulici, kde bydlí, žije Moravanů víc než Poláků. Fójcikovi ale doma mluví nářečím. V obývacím pokoji vysoko v prvním patře mají v knihovně většinu knih polských.

"Jak se bavíš s kamarády?" ptám se Natalky, která na klíně hladí malou čivavu s vypoulenýma očima. "Polsky a s některými česky."

" A když jsi šla do polské školy, nebylo ti líto, že tam nejdou tvoji čeští kamarádi?" " Jací kamarádi?" podívala se na mě udiveně. " No, třeba ti ze školky?" " Já chodila do polské školky." O správnosti vícejazyčného vzdělání ale děti nepochybují. Když do českého sportovního gymnázia ve Vrbně pod Pradědem, kam Tadeusz chodí, přijeli Poláci, překládal, protože nikdo jiný tak dobře polsky neuměl. Stejně tak jako v jazyce jsou ale od dětství vychováváni v náboženství. Natalia i Tadeusz mají ve škole náboženství. I ve Vrbně pod Pradědem dochází do školy kněz.

"Tady se učí ve všech školách náboženství?" ptám se manželů Fójcikových.

"Ve všech školách je přece náboženství," říkají překvapeně.

"Ne, v Čechách je náboženská výchova ve škole výjimkou." Nevěřícně se na mě podívali. " Někde není ve školách náboženství?" zeptali se opatrně. Přikývla jsem, ale svět, ze kterého jsem přijela, se zdál neskutečně daleko.

Táhněte do háje!

Místní Moravané o Polácích ze Zaolží neradi mluví. "Je něco jiného přijet sem jako turista a obdivovat jinou kulturu a něco jiného žít tady s nimi," říkají. "Přijedete pod hory a nikdo na vás nepromluví česky. Působí to jako neproniknutelná zeď." Dodávají ale, že možná právě pro svoji urputnost a hrdost si Zaolžané svoji kulturu a jazyk ještě dlouho udrží.

Cestou do Čech nebylo kromě ukazatelů u cest nic zajímavého, ani krajina se příliš neměnila. Všude stejné reklamy, noviny, časopisy i zboží. Všude lidé mluvili stejně. Jen se vzdáleností od Ostravy do Prahy se samohlásky prodlužovaly. V duchu jsem se vrátila na Zaolží. Tam mluví vlastním jazykem, mají vlastní školy, vlastní kulturu. Ve stále unifikovanější společnosti díky za takové místo.