Před 80 lety Bedřich Šupčík došplhal pro první olympijské zlato

Před osmdesáti lety, přesně 20. července 1924, se stal našinec poprvé v historii olympijským vítězem. Sokolský cvičenec Bedřich Šupčík vyhrál šplh na laně, disciplínu mezi gymnasty dnes málo známou, ale opět se hlásící k životu. Stalo se tak na pařížském stadiónu Colombes, v samotném závěru osmé olympiády. Sokolové tehdy zachránili reputaci naší výpravy, když získali devět z desíti medailí.

Historický úspěch popsal očitý svědek, sokolský cvičitel František Erben, v měsíčníku Tělocvik (srpen 1924) těmito slovy: "A přece jsme viděli vlajku československou na středním vítězném stožáru olympijském a přece jsme viděli, jak gymnasté cizích národů a tisíce francouzských diváků snad poprvé v životě naslouchali zvukům naší hymny. Všichni jsme byli krajně pohnuti. Hráli na znamení vítězství Šupčíkova, toho hocha zlatého srdce, borce nesrovnatelné úpornosti a svalstva ocelového. Jeho úžasná energie lila se celým závodem. Od povinné hrazdy, kdy, neuspokojen osmi body, přímo se rval o opravu, maje před sebou celý závod ohromného napětí, pro který nesmělo se atomu síly zbytečně vyplýtvati - až do konce, do posledního výkonu, šplhu na laně, kde bije nejrychlejšího z dosavadních závodníků o tři pětiny vteřiny.

Dovedeme my oceniti tohoto vítězství? Uvědomujeme si vůbec, co je to championát, světové mistrovství ve šplhu? Myslím, že ne! Aspoň Šupčík sám za nic na světě nedovedl pochopiti, že dosáhl něčeho kromobyčejného a že za to, ,co nic není', budou hráti hymnu a vytáhnou naši státní vlajku na místo nejčestnější." To ostatně nejlépe potvrdila slova samotného Šupčíka: "Člověk dře na hrazdě, na bradlech, na kruzích, pak dobře zvládne takovou lehkou věc, jako je šplh, a najednou tolik slávy. Vždyť já to trénoval už jako kluk, když jsem bosý lezl po stromech." Avšak předseda Československého olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský to viděl zase trochu jinak. "Třicet let jsem o to pracoval, aby naše vlajka zavlála nad stadiónem olympickým, aby nám zahráli naši hymnu - avšak marně. Věděl jsem a říkal jsem si vždy, že pouze sokolové mohou toho docíliti. A také teprve dnes zásluhou sokolstva má touha byla splněna. Děkuji vám, bratři!" pronesl dojatě v šatně gymnastů krátce po závodě, kdy objímal legendárního sokolského náčelníka Jindru Vaníčka a slzel radostí.

Neplacená dovolená

Miroslav Tyrš (1832-1884), spoluzakladatel sokolského hnutí a historik umění, byl nadšeným helénistou, avšak na to sokolové po jeho smrti zapomněli a nesmlouvavě odmítali ideu obnovení řeckých olympijských her, jak ji navrhoval Francouz Pierre de Coubertin. "Jde pouze o pošetilou honbu za rekordy, slávou a penězi, což vede k vysilujícímu a nesmyslnému tréninku!" tvrdili a z těchto důvodů odřekli účast na první novodobé olympiádě v Athénách roku 1896. Nesmírně tím komplikovali život Guthovi-Jarkovskému, Coubertinovu příteli, při zakládání Českého olympijského výboru na konci 19. století. Přitom představovali úžasnou masu aktivně sportujících lidí. Pro ilustraci pár údajů o IV. všesokolském sletu v roce 1901: při slavnostním průvodu Prahou kráčelo třináct tisíc cvičenců, jejichž vystoupení na Letenské pláni po tři dny přihlíželo vždy přes padesát tisíc diváků. Sokolům pak trvalo dost dlouho, než usoudili, že odmítání účasti na olympiádě k ničemu dobrému nevede, a teprve až v roce 1920 vyslali družstvo gymnastů na hry do Antverp. Tady však skončili čtvrtí, což je zklamalo.

A proto se před následující pařížskou olympiádou připravovali způsobem dosud nevídaným. Vybraní gymnasté se sjížděli ke společným tréninkům od počátku roku dvakrát měsíčně koncem týdne, Češi do Prahy a Moravané do Přerova, a celých pět týdnů před odjezdem na olympiádu trénovali v pražském Tyršově domě. A teď, prosím, čtěte pozorně: k onomu srazu si každý musel přivézt potvrzení od svého zaměstnavatele, že mu povoluje neplacenou dovolenou. Čili připravovali se ve vlastním volnu a bez finanční náhrady. Za úsilí sklidili v Paříži medailové vavříny: jedno zlato (Šupčík), čtyři stříbra (tři získal Robert Pražák a jedno Jan Koutný) a čtyři bronzy (dva vybojoval Ladislav Vácha, po jednom Bohumil Mokřovský a Šupčík).

Zlatý hoch

Kdo byl ten "hoch zlatého srdce a svalstva ocelového", jak jej nazval sokolský psavec Erben? Bedřich Šupčík se narodil 22. října 1898 v Trumau u Vídně. Jeho otec František tu pracoval jako kočí, maminka Terezie, za svobodna Mareschová, pocházela z rodiny vídeňských Čechů. Šupčíkovi byli chudí a měli hodně dětí, proto dali Bedříška v útlém věku do opatrování k jeho tetě, jež žila v Kvasicích u Kroměříže, a podle svých skromných možností na něj přispívali. Po čase ho tetička přivezla zpátky, ale jemu se doma nelíbilo a utekl na nádraží. "Inu, snadná pomoc, já si kluka nechám a vy mi na něj nebudete nic platit," řekla paní Eva Skaličková, sestra Františka Šupčíka. Od té doby Bedřich říkal své tetě maminko. V Kvasicích chodil do školy a do Sokola, kde pro svou obrovskou sílu paží patřil k nejšikovnějším. Jako mnoho chlapců v té době se šel učit do Vídně, chtěl být řezníkem, ale vypukla první světová válka a nedoučil se. Krátce bojoval na rumunské frontě, ve zdraví se vrátil domů, začal opět cvičit a to rozhodlo o jeho osudu. Sokolové v Kvasicích ho doporučili náčelnictvu v Sokole Brno I., což byla jedna z nejlepších jednot v republice. A protože byl velmi nadějný borec, brněnští sokolové mu sehnali práci i byt - stal se domovníkem v sídle Bánské a hutní společnosti.

První mohl být Erben

Vraťme se ještě k Františku Erbenovi, Šupčíkovu obdivovateli. Ačkoliv sokolové dlouho odmítali startovat na olympiádách, on coby bytostný sokol se odvážil závodit již na hrách v Paříži roku 1900. Tam odcestovala sedmičlenná výprava Čechů jako vůbec první našinci v olympijské historii a Erben v ní byl jediným gymnastou. Tehdy se však gymnastice říkalo "závod tělocvičný" a na pařížských sportovištích v něm soutěžilo 246 (!) mužů. Šlo o víceboj v gymnastických, ale i v jiných disciplínách, při nich se však, jakkoli to zní divně, exaktně neměřily výkony. Vysvětlení je snadné. Závodník musel skočit do dálky pět metrů, o tyči dva dvacet a do výšky metr dvacet po odrazu ze vzdálenosti jednoho metru, dále vyšplhat po laně a zvednout padesátikilovou činku.

Pokud tohle dokázal, rozhodčí hodnotili, jak úkony prováděl: čili jeho styl, držení těla i odchod ze závodiště, zkrátka jakýsi umělecký dojem. Erben obsadil v celkovém pořadí 34. místo, což vzhledem k vysokému počtu borců nebylo špatné. Avšak v jedné dílčí soutěži - ve cvičení na koni našíř - zvítězil. Jenomže tehdy se vyhlašovalo pouze celkové umístění, to znamená součet bodů ze všech disciplín, tedy pořadí ve víceboji. Kdyby se však oceňovali vítězové jednotlivých závodů, mohl být právě on tím prvním Čechem, jenž získal zlatou olympijskou medaili.

Obchodní talent

Vraťme se však k Šupčíkovu příběhu v útržcích nemnoha vzpomínek. "Vyprávěl, že při soustředění před olympiádou měli v Tyršáku v tělocvičně na posilnění vždy kus bůčku a konvici černého kafe," vzpomíná dnes syn Miroslav (66). "Šupčík se do nominace pro Paříž dostal na poslední chvíli a s odřenýma ušima," řekl o něm před lety kolega z družstva Miroslav Klinger, ale protože ho současně obdivoval, dodal: "Takovou váhu ve visu o jedné paži na hrazdě, jakou uměl on, nedokázal nikdo na světě!" Kdo ale viděl podsaditého Šupčíka poprvé a všiml si jeho bříška, nikdy by to do něho neřekl. Zlatý medailista se nedlouho po návratu z olympiády oženil s Marií Ledinskou, rodačkou z Horosedel na Písecku. Poznali se na Moravě, kde pracovala jako služebná, a žili v Brně. Šupčík ještě startoval na světových šampionátech, odkud příliš medailí z jednotlivých nářadí nevozil, ale na dvou mistrovstvích byl platným členem vítězného družstva; pouze na olympiádě 1928 to našim nevyšlo a skončili druzí. S vrcholnou kariérou se rozloučil při mistrovství světa 1931 a na něm získal třetí místo na kruzích a páté na bradlech. Zakrátko se s rodinou přestěhoval do Prahy, zprvu do nuselské sokolovny, kde byl sokolníkem, a později do Hostivaře. Po ukončení kariéry občas vystupoval na exhibicích, kde stále udivoval siláckými kousky, ale proslul i jako zábavný společník. Například Zpravodaj Sokolské župy severomoravské ze srpna 1934 barvitě líčí jeho návštěvu jednoty v Litovli: Přijel k nám za obchodem, je zástupcem humpolecké továrny na látky. Denně navštěvoval večer tělocvičnu a s nevšední pílí věnoval se výcviku závodníků. Jeho přiléhavé poznámky a vtipy zabraňovaly únavě a nutily závodníky k novým pokusům.

Článek zaznamenal i několik humorných Šupčíkových výroků a končí podle autora zřejmě tím nejvtipnějším. "Tak ti, bratře, gratuluji k tvému úspěchu jménem ústředního topení!" měl říci slavný host jednomu z náčelníků po skončení závodů. Slavný gymnasta projevil vedle sportovního i velký obchodní talent. Do okupace prodával jako obchodní cestující látky a sukna firmy Skorkovský a Med se sídlem v Humpolci. Ve válečných letech byl cesťákem pražské továrny na výrobu hasicích přístrojů, minimaxy se staly šlágrem doby. "Otec byl také manuálně zručný, rád fotografoval a hrál šachy, byl štamgastem v kavárně Hlavovka na Vinohradech, kam jsme v neděli často chodili celá rodina. Uměl jednat s lidmi a rychle si je dokázal získat. Ke konci života prodával i obrazy, měli jsme doma několik Kubů a Slavíčků," vzpomíná dnes s úsměvem jeho syn. Taky se vám při těchto slovech vybavuje tatínek spisovatele Oty Pavla?

Smutný konec

Bedřich Šupčík působil celou válku v hostivařském Sokole coby cvičitel a po osvobození i jako místostarosta, ale v roce 1948, kdy slavil padesátiny, ho zaskočil první infarkt. Tehdy pracoval u Výzbrojny požární ochrany Praha, prodával minimaxy a jako expert chodil po továrnách a rozhodoval o jejich umístění. Po vyléčení vyslyšel manželčino přání a celá rodina se odstěhovala do její rodné obce, Horosedel u Mirovic. Žil zde klidněji, byť i nadále prodával minimaxy, ale počátkem padesátých let ho postihl další infarkt. Odešel do invalidního důchodu, ale čtyři sta korun, jež pobíral, to byla almužna. Tehdy se obrátil na Státní výbor pro tělovýchovu a sport se žádostí o podporu, ale to mu přineslo další zklamání. Sokolové byli na indexu, naším vzorem byla tehdy sovětská fyskultura. Že byl jakýsi sokol naším prvním olympijským vítězem a teď je nemocný, to soudruhy v Praze nezajímalo. Proto nastoupil u písecké pobočky Československé pojišťovny a chodil po vesnicích jako agent. Osudným se mu stal třetí infarkt, po něm se již z písecké nemocnice domů nevrátil. Zemřel 11. července 1957 a nebylo mu ani devětapadesát let.

Odkaz

Ve šplhu se závodilo na úplně první olympiádě v Athénách 1896, a to nejspíš proto, že řečtí námořníci uměli výtečně šplhat po lanech v lodním plachtoví. Prvním vítězem byl také Řek, který zdolal čtrnáct metrů dlouhé lano za 23,4 sekundy. Poté se šplhalo až na třetích hrách v St. Louisu 1904, ale pouze do výšky pětadvaceti stop, tedy přes sedm a půl metru. Další tři olympiády neměly šplh v programu. Jestliže se objevil až na hrách roku 1924, mohla za tím být snaha českých sokolů prosazovat v "závodu tělocvičném" i nadále všestrannost. Šupčík zde zvítězil na zřejmě osmimetrovém laně za

7,2 sekundy. Naposledy, popáté, se olympijsky šplhalo v Los Angeles 1932 a vyhrál Američan Bass časem 6,7, ale protože zdolal patrně lano o něco kratší, než bylo to Šupčíkovo v Paříži, nelze mluvit o olympijském či světovém rekordu.

Sportovní šplh však nezemřel, naopak! O jeho obnovení coby řádné disciplíny usiluje s velkým zaujetím již od konce osmdesátých let pan Radko Valík z Příbrami. Pro svou ideu získal příbramské sokoly a v únoru 1993 uspořádali nultý ročník Memoriálu Bedřicha Šupčíka, když vítěz Ludvík Cimburek, výsadkář z Prostějova, dosáhl času 9,09 sekundy. O rok později vyhrál Martin Masár, gymnasta ze Sokola Bratislava, za 8,56 a svůj triumf zopakoval v dalších šesti ročnících, když nejrychleji šplhal za 5,58.

Znovuzrozená sokolská disciplína se z Příbrami šířila všemi směry, postupně získávala desítky nových vyznavačů, a tak není divu, že v roce 2001 vznikla při České gymnastické federaci Komise olympijského šplhu. Její úkoly jsou jasné: vedle pořádání národního mistrovství chce obnovit šplh i v zemích našich sousedů. A jestliže má ve svém názvu slůvko "olympijský", neznamená to, že by usilovala o návrat šplhu do programu olympijských her. Jde jen o to, aby se její úsilí těšilo větší vážnosti. Momentálně je u nás asi dvě stě závodních šplhavců, pořádá se deset závodů do roka a ze zahraničí dosud žádné příznivé ohlasy nedorazily. Ale časem kdoví ... Jinak je ovšem šplh docela jednoduchá věc: sednete na zem, osm metrů dlouhé lano uchopíte jednou rukou asi metr vysoko, druhou se dotýkáte podlahy a po startérově pokynu vyrazíte vzhůru. Bez přírazu, nohama si nesmíte pomáhat. Víc vědět nepotřebujete a osmdesát let starý čas prvního českého olympijského vítěze znáte.