Škoda lásky jde světem dál

Právě dnes je to rovných sto let, co se ve Zbraslavi narodil Jaromír Vejvoda. A to v rodině, ve které se láska k lidové hudbě dědila z otce na syna i s kapelnickou hůlkou. V šesti začal s houslemi, ve čtrnácti s křídlovkou a ve čtyřiadvaceti s kapelničením, kdy po otci převzal taktovku i s celou kapelou.

Netrvalo dlouho, a začal i skládat. Jednou v hospodském sále si zafantazíroval u klavíru, napadl ho motivek, který mu pak nedal spát. Časem z toho byla Modřanská polka, která se po otextování změnila na Škoda lásky. Vejvodova první, a navždy taky nejslavnější skladba. Napsal pak polek a valčíků celou kupu, mnohé z nich byly jaksepatří populární, ale slávy Škoda lásky už nedosáhly. Není snad dechovky nebo zábavové kapely u nás či kdekoli jinde po světě, která by ji neměla v repertoáru. Vrchní velitel spojeneckých armád Dwight Eisenhower o ní prohlásil, že pomohla vyhrát válku. A ještě v roce 1981 za ni autor získal Zlatého lva Radia Luxemburg za nejúspěšnější "lidovou píseň". I jinou Vejvodovu muziku snadno poznáte nejen podle české melodiky, ale i optimismu a srdečné úsměvnosti. Jaromír Vejvoda zemřel v roce 1988.

Není náhodou, že jeho hudba jde světem dál a dál. Před pár dny zazněla Škoda lásky i v samotné Carnegie Hall v New Yorku, kde ji hrála Hudba Hradní stráže a Policie ČR pod taktovkou autorova syna Josefa Vejvody. "Byla to obrovská pocta a splněný sen," nechal se pak slyšet Vejvoda, který k publiku i promluvil a byl třikrát přerušen potleskem. Auditorium se tak dozvědělo o jeho již desetiletém přátelství s americkým exprezidentem Georgem Bushem, jemuž hrál v Bílém domě a věnoval mu faksimile notového zápisu polky Škoda lásky.