Jak Česko přichází o agenty StB

" Seznamy zahrnují širokou škálu lidských osudů. Byl bych raději, kdyby zákon nebyl postaven na zveřejnění jmen, ale na důkladném zpracování činnosti StB," říká ministr vnitra František Bublan.

Za poslední rok zmizelo ze seznamů StB, které zveřejňuje ministerstvo vnitra, asi osm jmen. Na základě rozhodnutí soudu je ministerstvo muselo vymazat. Několik desítek jiných si však už dříve "vysoudilo" dovětek, že byli evidováni neoprávněně, ale v seznamech figurují. Jiní byli vymazáni už před lety, když si zvolili cizí státní příslušnost.

Ten pravý útok na "seznamy" se teprve očekává. "Po prázdninách, až se vrátí soudci z dovolených, to začne. Paní Bohdalová spustila lavinu," říká ředitel archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jiří Frolík.

Herečka Jiřina Bohdalová totiž vysoudila důležitý verdikt: soud rozhodl, že na rozdíl od ostatních má její jméno ze seznamů definitivně zmizet. Není to sice první verdikt tohoto typu, ale zato vzbudil obrovský zájem veřejnosti. A zdá se, že většina registrovaných agentů u českých soudů vyhrává.

Soudce Martin Valehrach z pražského městského soudu, jenž tyto spory na ochranu osobnosti soudí od první poloviny devadesátých let, odhaduje, že v současné době asi 70-80 procent evidovaných agentů od soudů odchází očištěno. "Skutečně se zdá, že evidovaný člověk má šanci vyhrát, ale otázka je, kdo z těch stovek tisíc lidí se k tomu rozhoupe. Možná to vypadá, že vnitro mělo bídnou evidenci a bídné spolupracovníky," říká Valehrach.

Hurá na seznamy!

Druhou možností však je, že demokratické Česko má bídné úředníky a soudce, kteří s žalobami pracují. O tom, jak soudy vypadají, si nedělá iluze ani současný ministr vnitra František Bublan. "To, že se ty soudy prohrávají, je jednoznačné. Na to je potřeba svědeckých výpovědí. Většinou tam přijdou bývalí příslušníci, kteří svědčí ve prospěch toho člověka," říká Bublan. Netají, že i z tohoto důvodu byl a stále je odpůrcem zveřejnění seznamů. Podle dokumentaristy Radka Schovánka by však soudy dopadaly jinak, kdyby se na ně vnitro lépe připravovalo.

Příkladem bylo zveřejnění odtajněného svazku komunistického poslance Vojtěcha Filipa. Ten podle pravomocného soudního rozsudku s StB nespolupracoval vědomě, avšak podle záznamů tajné policie se choval přesně opačně: pilně udával, a to dokonce za peníze. Poslední odměnu (500 korun) si podle nich vyzvedl v roce 1989. Je to výjimečný případ?

Vypůjčená průkazka

V září 1985 se na stánku firmy Renault na brněnském výstavišti dostal do nepříjemné situace tehdejší student Luděk Lhotský, který si tam přivydělával na brigádě. Kdosi po něm chtěl, aby mu řekl, jak se jmenuje, a když odmítl, sáhl neznámý sebevědomě do jeho kapsičky u saka a vytáhl jmenovku. Později se v záznamech tajné policie objevila následující zpráva: "Pramen sdělil, že jednání Lhotského bylo podivné a že mu bylo velice nepříjemné, když Pramen zjistil jeho jméno."

"Pramenem" nazývali tajní policisté agenta s krycím jménem Zeman, civilním jménem Jiří Černý. Jeho téměř obyčejný příběh je názorný. "Nic jsem nepodepsal, nespolupracoval jsem," hájí se Černý (dnes místostarosta jedné z brněnských městských částí v barvách KDU-ČSL). A pro svou obhajobu má pádný argument: soudní verdikt z roku 1995, že je evidován neoprávněně, a díky němu také čisté lustrační osvědčení. "Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce byl veden v materiálech StB jako agent, ale nebylo prokázáno, že by jím skutečně byl," píše v rozsudku soudce Vojtěch Trojánek.

U soudu svědčilo šest bývalých příslušníků brněnské pobočky tajné policie, kteří měli buď špatnou paměť, nebo vypovídali ve prospěch Černého. Jeho svazek byl prý fiktivní, vylhaný. "Samozřejmě, že si na incident s průkazkou vzpomínám," říká Lhotský, který evidentně existuje a vylhaný není. U soudu ale nevypovídal. "Nevěděl jsem o něm," říká. O soudu nevěděl ani další svědek, na něhož Černý podle svazků donášel, neboť byli spolu v jednom lyžařském oddílu a jezdili na Západ. "Od roku 1986 jsme byli varováni, že Černý udává," říká muž, který si nepřál zveřejnit své jméno.

Svědek z ministerstva vnitra

Klíčovým Černého svědkem byl příslušník StB Petr Valehrach (s dříve zmíněným soudcem Martinem Valehrachem nemá nic společného, jde jen o shodu příjmení). Sloužil v Brně na I. odboru do roku 1989 a Černého podle svazku získal ke spolupráci v roce 1979. S Černým zřejmě byli tajní policisté spokojeni, protože 21. listopadu 1985 dostal (za přítomnosti Valehracha) dar ve výši 200 korun. U soudu si však na to zase nikdo nevzpomněl. "Je možné, že se na osobu žalobce jako pramen uváděly informace získávané odjinud," tvrdil naopak Valehrach u soudu. Soudce jeho výpověď uznal. A Valehrach nesvědčil naposledy. Letos vypovídal ve prospěch dalšího muže, který se našel v seznamech: děkana brněnské filozofické fakulty Jana Pavlíka (Pavlíkův spis na rozdíl od Černého stále chybí). Pavlík byl soudem očištěn a jeho jméno ze seznamů zmizelo.

Toho, že bývalí pracovníci StB se u soudů objevují opakovaně, si všimli i soudci pražského městského soudu. "Těch kmenových zaměstnanců ministerstva vnitra nebyla taková kvanta, takže byli takoví, kteří tu byli opakovaně," říká soudce Valehrach.

A pro soud jsou stejně důvěryhodnými svědky jako ostatní. "Není důvod, proč bych měl na tyto svědky a priori hledět jinak. Pokud se neprokáže, že vypovídají křivě, tak s tím nemůžeme nic dělat," říká soudce.

Důvěryhodné seznamy?

Jenže opakované soudní verdikty, přidělování pozitivních a vzápětí zase negativních lustračních osvědčení, zpochybňují seznamy jako takové. A navíc i to, že na stránkách ministerstva vnitra zájemce najde jména řady lidí evidovaných jako agenty, ale jména těch, kteří je dobrovolně a za peníze verbovali, řídili a někdy i vydírali, už ne. Což je případ i příslušníka StB Valehracha. Jeho jméno se na seznamu zpřístupněných personálních spisů příslušníků StB, které umístilo ministerstvo vnitra na internet, nikdy neobjevilo. Na rozdíl od těch, které získal či donutil, aby donášeli na své blízké. Vnitro zvolilo složitý postupný mechanismus zveřejňování, takže někteří příslušníci se tam možná nedostanou nikdy.

"Mám pocit, že se nejde tou správnou cestou. Ne vždy je vůle podívat se do všech materiálů a posoudit situaci," říká senátor Jiří Liška, který je spoluautorem zákona o zpřístupnění svazků. Ale zákon archivy otevírá. Chybí jen kontrolní složka," dodává.

Ministr vnitra Bublan se na věc dívá jinak. "Byl jsem pozván k diskusím o přípravě toho zákona. Mé připomínky byly takové, že bych byl raději, kdyby zákon nebyl postaven na zveřejnění jmen, ale na důkladném zpracování působení a činnosti StB. Aby z toho bylo poučení. Jak StB pracovala. Jak lidi lámala, jak na ně získávala kompromitující materiály," říká Bublan. "V seznamu jsou lidé, kteří skutečně byli kontaktováni, pod nějakým nátlakem podepsali, pak třeba odjeli do ciziny, aby se spolupráci vyhnuli. Nebo to oznámili kamarádům. Prostě je to tak široká škála osudů, že bych se bál na tom něco stavět. Takže proč to zveřejňovat, když to o ničem nevypovídá?" ptá se Bublan.