Kamila Moučková: příběh takřka televizní

Byla to ona, kdo před 35 lety z televizní obrazovky šokovaným lidem sdělil, že spojenecká vojska překročila československé hranice. Patřila k velkým tvářím pražského jara i k lidem, které 21. srpen zatlačil do ústraní.

Detaily toho srpnového svítání člověku z hlavy asi nevymizí.

Dodnes si pamatuju, že večer předtím jsme se vraceli s mým partnerem od pana Wericha z Velhartic a před pátou ráno mě vzbudili Jirka Dientsbier s Věrou Šťovíčkovou. A Věra, bezvadná, ale sakramentsky tvrdá ženská, brečela do telefonu: "Obsazují nás Rusové."

Překvapilo vás to?

Hodně. Často se mě pak lidi ptali, jestli jsme skutečně nic nevěděli, když jsme přece jako novináři docházeli na ÚV KSČ. Nevěděli. Věřili jsme, že to nějak probalancujeme. Takže to krásné kalné srpnové ráno jsem byla už po páté hodině ve studiu ve Vladislavce, čekali jsme, až nažhaví vysílač na Cukráku, já si sedla za stolek, a dokud mě dva ruští vojáci nevyvedli se samopaly v zádech, jela jsem tak, jak zprávy chodily.

Kolik času na to bylo?

Začali jsme asi v šest a skončili v půl desáté. Celou tu dobu jsem prostě nevstala. Už nám vzkazovali, že se Rusové blíží a hledají nás, ale já měla pocit, že když se budu svojí židle držet, zvládnu to. Pak nás obsadili, já zadním vchodem utekla do Jungmannky a mazala do jiného studia za Olgou Čuříkovou. Pak zabrali i to a my vysílali z různých utajených míst po celé Praze.

Co s člověkem udělá, když mu do zad strkají samopalem?

Možná jsem dobrodruh, ale neměla jsem pocit, že by mi šlo o život. Snad jedinkrát. Vysílali jsme z hloubětínské Tesly, už bez kamer, to slavné "Jsme s vámi, buďte s námi". Asi čtyři dny jsem byla zavřena v podzemí, bez vody, bez mytí, i větrák se musel vypnout, aby v mikrofonu nebyl slyšet. Topila jsem se ve vlastním potu. Vylezla jsem tedy do přízemí, kde bylo umývadlo, a slyším, jak se střílí. Někdo nás Rusům asi udal a už najížděly na fabriku tanky. Sjela jsem do podzemí, ani nevím jak. Pak mi dávali za vinu, že jsem máma tří dětí a zbytečně jsem riskovala, ale když má člověk velká práva, musí podle mě mít i velké povinnosti.

Pro vás byl vůbec ten rok dost pozoruhodným osobním příběhem - váš otec, novinář Vilém Nový, patřil k nejtvrdším odpůrcům pražského jara a zastáncům posrpnového vývoje.

Táta byl zvláštní osud. Ve 20. letech zakládal na Vysočině komunistickou stranu a byl jí strašně odevzdaný. V 39. emigroval do Anglie a udělal věc, kterou mu nikdy nemůžu odpustit. V BBC četl svoje komentáře. Maminka za to na pět let skončila v Ravensbrücku. A když se táta ve 45. roce vrátil, přivezl si z Anglie ženskou. Maminka skoro umřela.

Což se asi těžko odpouští.

Nedá se. Jenže než odešel do emigrace, prožila jsem s ním jako malá krásné roky. Pracoval v ostravském komunistickém deníku, a jen co jsem rozum brala, vodil mě do divadla, na koncerty. Byla jsem jeho obtisk. Když se pak vrátil z emigrace a mámu opustil, já za ním stejně chodila. Jednou v 45. roce položil na stůl rudou knížku a povídá: "Važ si toho, ode dneška jsi členkou Komunistické strany Československa." Vůbec se neptal, jestli chci. Já, sedmnáctiletá holka, jsem před ním měla takový respekt, že jsem kývla. Tak mě ovlivňoval, že jsem nemyslela vlastní hlavou.

Dokdy?

V 50. letech ho jeho vlastní komunisti zavřeli. Zmizel, vůbec jsme nevěděli, kde je. Až někdy po roce jsem se dozvěděla, že je v kriminále. Pak ho po pěti letech propustili, rehabilitovali, opucovali, a jel v tom znovu. Byla to strašlivá schizofrenie. Tátu jsem milovala, viděla jsem v něm vzdělaného pána s knihovnou plnou Dostojevského. Ale už jsem si věci dávala dohromady a časem jsme se začali hádat. Dostávala jsem vynadáno, že jsem dubčekovec, a tak dále. Přesně 16. května 1968 jsem za ním přišla přát s flaškou k narozeninám, vystartovali jsme na sebe a já poprvé v životě dostala přes hubu.

Doslova?

Proplesknul mě a povídá: "Vypadni a už se tu neukazuj." Odešla jsem a skoro deset let jsme se neviděli.

Tenkrát to byl dost šok, že právě vy dva, symboly politických protipólů, jste dcera a otec.

A táta zašel daleko, dokonce nesmyslně obvinil Palacha, že použil studený oheň... Dovedete si představit, jak mi bylo. Až když začal hodně stárnout, nějak se to urovnalo. Jenže když jsem tam chodila, byly to zoufalé zážitky. Bydlel v garsonce, já zazvonila, táta přišel otevřít a šeptal: "Pojď rychle, poslouchám BBC." Nebo Svobodnou Evropu. Myslím, že kdyby si připustil, jak tragický omyl to všechno byl, asi by sám se sebou nemohl do smrti vydržet. Umřel v roce 1987 a můžu říct, že mu přeju, že se listopadu nedožil. Nevím, co by dělal.

Vraťme se do roku 1968. Svým způsobem byl akcí reformních komunistů. Do jaké míry v tom podle vás byl pocit viny za minulost a potřeba odčinit ji?

Můžu mluvit jen za sebe, a já cítila takovou vinu, že bych si snad hodila mašli. Proto jsem taky do toho tak šla. A proto mě v devětašedesátém z televize vyhodili. Byla bych pak mohla vysílat dál, prošla jsem řadou výslechů, kdy mi nabízeli, že mě vrátí jako první dámu televize, ale já řekla: Ne! Lámali mě přes tatínka, a já řekla: Ne! Poznání, k čemu ta ideologie vedla, bylo pro mě tak šokující, ale taky definitivní. I když jsem za to po srpnu zaplatila.

Vám nikdo neřekl: Ano paní Moučková, ale v 50. letech, kdy vy jste byla nahoře, my museli...?

Sama jsem si to řekla. Kdybych měla být úplně čistá a poctivá, měla jsem to vzdát hned v šestapadesátém, kdy jsem přišla do televize a zrovna se rozjely maďarské události. Mohla jsem odejít i kdykoliv později, v dvaašedesátém, třiašedesátém. A neodešla jsem. Těžko to asi budu zdůvodňovat, ale jednak tlak na mě nebyl až tak strašný a taky jsem začala dost pozdě myslet vlastní hlavou. Táta byl pro mě velká osobnost, co řekl, bylo moje náboženství, moje víra. Ale když jsem se pak naštvala, uhnout jsem už nechtěla. Takže z televize mě vyhodili. I ze strany, na hodinu. Legitimaci mám schovanou.

Vypadáte na ambiciózní ženu, musela to být nelehká změna.

Ne že bych si stěžovala, všechno je lepší než nuda, nicméně to byly velké pády na hubu. Z první dámy televize jsem šla mýt podlahy a lepit pytlíky. Ze začátku to nejlehčí nebylo, já tu profesi milovala a nedovedla jsem si život bez ní představit. Strašně jsem se nabrečela. Navíc jsem zalezla do ulity, bála jsem se o kamarády, protože to byl opravdu kolotoč výslechů a já nechtěla, aby se to obrátilo i proti nim. Sama jsem je nevyhledávala a myslím, že celá řada lidí z televize a rozhlasu byla svým způsobem ráda.

Kdo vám po odchodu z televize hodně pomohl?

Třeba Ota Sklenčka, který mi v 70. roce řekl, že v Komorním divadle odchází paní z hereckého klubu a jestli bych to nevzala. Tam jsem objevila řadu krásných lidí. Václav Voska mi myl nádobí, Ota Sklenčka tahal piva a flašky od vína, skvělá byla Irena Kačírková, Jaroslava Adamová, Stella Zázvorková. A pak tam byli šunti, kteří mi přes pult házeli pěťák.

Patříte k prvním signatářům Charty 77. Jak těžké to bylo rozhodnutí?

Tenkrát přišel Jirka Dientsbier s mým zetěm Jirkou Frodlem, abych si chartu přečetla a jestli ji chci podepsat. Já řekla: "Počkejte do zítřka. Za sebe bych ji podepsala na minutu, ale žiju s Jiřím Zahájským, on hraje divadlo, které nade vše miluje, kvůli mně už nedělá ani televizi, ani film, zbyl mu jen ten Činoherní klub. Musím se s ním poradit." A Jirka mi řekl: "Stejně to podepíšeš, tak to udělej. Ale varuju tě, Kamčo, jestli doteď to byl tanec, tak teď bude strašnej." Druhý den jsem podepsala, snad jako dvanáctá či kolikátá.

Co vás na ní přitáhlo?

Nebyla první akcí. Třeba už v 69. roce jsem s Karlem Kynclem a Jirkou Hochmanem sepisovala Deset bodů k 21. srpnu. Ale charta představovala něco, čeho si dodnes vážím. Po 68. roce se československá emigrace snažila pořád něco podnikat, kdežto my doma jsme drželi hubu a nechávali svoje lidi mlátit. Charta byla najednou hlasitý čin. Možná byla roztřepené seskupení, ale přece jen jsme něco společného dělali. Někdo mi řekl: "Vezmi si na starost Kynclovic a Hochmanovic rodinu, vyber nějaké peníze, ať nezůstanou bez prostředků." Nebo: "Potřebujeme roznést chartu po lidech." Do smrti nezapomenu, jak jsem stála na Štvanici, jektala zuby a čekala na děvče, které mi rozepsané texty mělo přinést. A jak jsem vláčela tu šílenou tašku po ulici a ohlížela se... Vadilo mi, že se do ničeho nezapojoval Dubček. O tom jsem se Šilhanovými, s Dientsbierem, s Havlem vedla velké debaty. Už bylo jasné, že režimu zvoní konec, a začalo se uvažovat, kdo to povede, protože jednolitý underground tu nebyl. Chartu nakonec podepisovali i lidé, kteří by tam neměli být - ale posoudit to už je práce historiků.

Listopad vám do médií dveře znovu otevřel. To muselo být velké zadostiučinění.

Co mohlo být krásnějšího, než když se sem z Mnichova počátkem 90. let stěhovala Svobodná Evropa a její ředitel Pavel Pecháček mi nabídl, jestli bych jim nešla dělat zprávařku? A tehdy už mi bylo sedmašedesát!

Kdy se ohlásila televize?

Mimosoudně nás rehabilitovali brzy a s tím byla spojená i povinnost zaměstnat nás. V televizních novinách jsem mimo obraz četla komentáře, nějaký čas jsem dělala nedělní Objektiv, a najednou všechno zase skončilo. Neměli pro nás práci a slušně nás vypoklonkovali. Bylo to smutné, hrozně jsem chtěla pracovat. Když se tedy ohlásila Svobodná Evropa, rozkvetla jsem jako kytka. Na "Svobodce" pokračuju i teď, kdy je z ní Český rozhlas 6.

Na obrazovce jste ale už dva a půl roku zpátky, se seniorským pořadem Barvy života.

Čtyři roky jsem byla poslankyní za Prahu 1, což je čtvrť starých lidí. A zjistila jsem, že na jejich trápení neumím odpovídat. Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až jsem se sešla s dramaturgyní České televize a ta se rovnou zeptala: "Nechceš pro ně udělat nějaký pořad?" První díly byly rozpačité, omlouvala jsem se, že jsem jedenadvacet let před kamerou nestála a že jsem bába zrovna tak, jako oni, pro které chci vysílat. Ale Barvy života se ujaly a já z toho mám děsnou radost.

Příští týden uplyne 35 let ode dne, kdy přišli Rusové. Litujete z těch roků v ústraní něčeho?

Možná... Vždycky jsem si myslela, že musím zůstat tady. Že nemůžu emigrovat, protože na to nejsem dost statečná a dost velký dobrodruh. Teprve asi před rokem jsem si přiznala, že jsem odejít měla.

Bylo kam?

Dodnes mám schované nabídky ze Svobodné Evropy, z BBC, z Deutsche Welle. Můj hlas lidi znali a já s ním mohla udělat kus práce, místo toho, že jsem tady lepila pytlíky a prodávala kafe v hereckém klubu.

Trpkost nad lidmi jste necítila? Jednou mi bývalý kolega z televize plakal na rameni, že on musí držet krok, protože má dvě děti. Já měla tři. A nemohly kvůli mně studovat. A nikdy v životě jsem od nich neslyšela jediné slovo výčitky.

Dobře, asi bych mohla leckoho obvinit ze zbabělosti, ale já se přestala na ty lidi zlobit. Je jen jeden člověk (druhý umřel), kolem kterého jdu, jako by byl vzduch. Jestli jsem na něco pyšná, tak na to, že já mám důvěru tohoto národa. Vrátila mi těch přiblblých jedenadvacet let.


KAMILA MOUČKOVÁ (75) v roce 1956 stála u zrodu televizních novin, byla u toho, když se koncem roku 1967 žurnalistika osvobozovala od krunýře cenzury.

Proslula především statečností, se kterou vysílala v prvních hodinách a dnech srpnové okupace. Na podzim 1968, kdy už televize pracovala pod okupačním dohledem, si Brežněv dokonce stěžoval, že "Moučková se na obrazovce šklebí..."

V dubnu 1969 musela novinařinu opustit a vrátila se k ní až po listopadu.

"I já jsem sedla na vějičku, že lze zavést komunismus s lidskou tváří. Nelze!" říká na adresu období, k jehož jednoznačnému výkladu historikové a politologové dodnes nedošli.

MARIE HOMOLOVÁ, LIDOVKY

obsah | Česká republika