Monte Christo z Leopoldova

Unikl Gulagu, bojoval v československé jednotce, až nakonec skončil v Leopoldově. Odsouzen k smrti uprchl a dostal se za hranice. Takový byl osud Pravomila Raichla.

V pankrácké věznici zrovna vrcholila konference historiků o politických procesech 50. let - a já seděl v rychlíku, který směřoval na Slovensko. Když v dalších dnech média přinášela rozhovory s manželkou autora Doznání Artura Londona, procházel jsem lesy pod zříceninou hradu Beckov - abych si tu připomněl muže, který mě sem zavedl před dvěma lety. Nevešel sice do povědomí novinářů a široké veřejnosti tolik jako autor zmíněné knihy, jeho osud mě však zaujal víc než příběh Londonův. Jmenoval se Pravomil Raichl.

Štvancem v tajze

Čechoameričanu Raichlovi nebylo ještě devatenáct, když po obsazení země německými nacisty uprchl za hranice. Dostal se do SSSR, kde podobně jako mnoho dalších odbojářů skončil v gulagu. Jednoho dne vsadil vše na jednu kartu a - utekl. Sedmnáct dní putoval tajgou, než ho dostihli cvičení psi. Byl odsouzen na smrt a čekal na popravu. Naštěstí došla do věznice zpráva, že Čechoslováci mají odjet do Buzuluku. Pravomil Raichl tak jako průzkumník prožil peklo bojů u Sokolova, bil se u Kyjeva, také na Dukle. Byl čtyřikrát raněn a získal čtyři československé válečné kříže. Skončila válka a v roce 1947 narazil podporučík Raichl na provokatéry ve službách smutně proslulého Bedřicha Reicina.

Věděli přesně, koho si vybrali. Pravomil Raichl byl známý svým odporem k totalitním praktikám, které poznal v SSSR a které u nás čím dál více začínali uplatňovat mnozí představitelé v armádě a na ministerstvu vnitra. Byl obviněn, že připravuje státní převrat. Případ vešel do povědomí jako Mostecká aféra.

Pravomil Raichl byl odsouzen k smrti. Už podruhé. Naštěstí pro něho to bylo ještě před únorem 1948 a prezident dr. Edvard Beneš mu udělil milost. V padesátém roce se ocitl v nejstřeženější věznici tehdejšího Československa, v Leopoldově. "Já jsem v kriminále nebrečel, na žádnou amnestii jsem nečekal, věděl jsem, že si musím pomoci sám," řekl Pravomil Raichl o více než padesát let později přímo v areálu Leopoldova. "Řekl jsem si tenkrát, však ještě uvidíte, já vám stejně uteču."

Podařilo se mu v hradbách objevit starý tunel a s pomocí dalšího spoluvězně se prokopal na svobodu. Kromě Pravomila Raichla uprchlo 2. ledna 1952 dalších pět vězňů, všichni původně odsouzeni k trestu smrt. Překonali most přes Váh a pak se rozdělili. Na jaře 2001 jsem se s televizní kamerou vydal po stopách Raichlova útěku. Stojíme u dveří jednoho činžovního domu. Pan Raichl zazvoní na zvonek. Ve dveřích se objeví starý bělovlasý muž. Ti dva si pak beze slova padnou do náručí. Zůstávají tak dlouhé vteřiny. Někdejší trestanec na útěku objímá bývalého příslušníka Sboru národní bezpečnosti Jána Poloreckého. V roce 1951 byl Ján Polorecký zástupcem náčelníka obvodního oddělení SNB v Beckově. Měl dvě malé děti.

Místo aby uprchlíka udal a vysloužil si mimo jiné i 150 000 tehdejších korun, které byly na hlavu Pravomila Raichla vypsány, nabídl mu pomoc. "Z hlášení, které mi přišlo z Bratislavy, mi bylo jasné, že pokud ho dostanou, šibenici neujde. Kdybych ho vydal, jak bych potom mohl s takovým svědomím žít," říká Ján Polorecký.

Vrátím se umřít...

Pravomil Raichl se dostal ze Slovenska a přes Moravu do Čech, odkud přes tehdejší NDR uprchl do západního Berlína. Totéž se podařilo i dalším pěti uprchlíkům. Ján Polorecký byl později zatčen a ve vězení strávil dlouhých osm let.

Ptám se: "Nelitoval jste někdy, když jste byl ve vězení, toho, že jste tenkrát panu Raichlovi pomohl?" "Věřte mi, ani minutu," odpověděl. "Do konce života mne bude hřát vědomí, že jsem dokázal tomu skvělému člověku pomoci." Pravomil Raichl zemřel koncem roku 2001.

Pár dní poté, co se do Čech natrvalo vrátil z USA. Svého času kdosi Raichla nazval Monte Christem z Leopoldova. Jenomže příběh Pravomila Raichla je na rozdíl od příběhu slavného Dumasova hrdiny od začátku do konce pravdivý. Jedno však oba přece jen společné měli: Nikdy se nesmířili s rolí pasivních obětí.

Tenkrát pod zříceninou hradu Beckov mi pan Raichl také řekl: "Dost lidí dychtí po nějakém ocenění, po slávě. Ale já jsem šel tenkrát bojovat dobrovolně, nikdo mě tam neposílal, tak proč čekat na nějaké uznání. Táta mi říkal, až jednou půjdeš, běž s čistýma rukama... Všechno je věc osobní volby. Člověk se narodil sám, odchází sám a moje svědomí jde se mnou."

STANISLAV MOTL, LIDOVÉ NOVINY

obsah | Česká republika