Krajané se i letos učili v Dobrušce česky

I letos se do východočeské Dobrušky sjely desítky českých krajanů z celého světa. V měsíčních intenzivních kurzech, které hradí český stát, se zde učí češtinu. Tyto kurzy probíhají už po čtrnácté a od roku 1991 jimi prošlo na šest set lidí.

O jazyk svých předků, kteří z Čech, Moravy či Slezska odcházeli do světa mnohdy již v 19. století, mají zahraniční Češi stále velký zájem. Svědčí o tom i jejich účast na kurzech češtiny, které v Dobrušce každoročně zajišťuje Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze. Koncem letošního července přijelo do Dobrušky na šedesát krajanů prakticky ze všech kontinentů.

"Letos je tady zastoupeno třicet pět zemí. Snad nejvzdálenější student přijel z Austrálie, ze Sydney. Je tu poměrně dost silně zastoupená Latinská Amerika, například Kolumbie, Chile, Brazílie. Máme tady mnoho studentů z Ameriky, z Kanady, přijelo hodně studentů z Evropské unie. Máme tu Itálii, Německo - Německo přitom jezdí poměrně málokdy. Dále je tu zastoupena Asie, studenti z Libanonu, ze Sýrie, z Jordánska. Jsou tady ale i ze vzdálenějších zemí, máme studentku i Íránu, je tu student z Pákistánu. A samozřejmě tradiční země, odkud k nám studenti vždycky jezdí a mají o kurz velký zájem, a to je Ukrajina, Rumunsko, Srbsko a Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Polsko. Já bych mohla doopravdy číst seznam zemí v atlase, protože už je jen málo zemí, které tu u nás nebyly," upřesnila vedoucí kurzů Alena Obstová.

Pro šest desítek krajanů kurzy i letos plně hradí české ministerstvo zahraničních věcí. Na jejich pobyt a výuku vynaloží přes milion a dvě stě tisíc korun. Kurzy v Dobrušce tak jsou jednou z forem pomoci, které český stát Čechům žijícím v zahraničí poskytuje. Jako každý rok, i letos do Dobrušky ale přijela řada lidí, kteří si kurzy platí sami. Osmadvacet dní, které účastníci kurzů v Česku stráví, pro ně ale rozhodně nejsou žádnou lenošivou dovolenou. Celé dopoledne probíhá intenzívní výuka.

Ve třídě prof. Trunce se sešli mladý rumunský učitel i izraelský důchodce, provozovatel soukromého rádia, které každý týden vysílá programy pro českou menšinu v srbském Banátu, syn Češky, která se provdala do Itálie nebo naopak Ukrajinec, který jako jediný se svou českou maminkou zůstal na Ukrajině, když všichni ostatní už přesídlili zpátky do Čech. Až z Argentiny sem přijel nejstarší účastník kurzů třiasedmdesátiletý pan Štěpán Bajaja. Narodil se v městě Santa Fé, tedy asi pět set kilometrů od Buenos Aires. V Buenos Airesvystudoval na univerzitě fyziku a potom jsem pracoval v astronomii.

" Rodiče byli dlouho v Argentině, tak nemluvili dobře česky. Já jsem se česky naučil jako dítě, byla to pro mne mateřská řeč, jenže pak, když jsem šel do školy a později jsem se oženil se Španělkou, tak jsem česky vůbec nemluvil. Jenom s příbuznými, ale pomalu všichni umřeli, a tak jsem neměl mnoho příležitostí česky mluvit. Mladí lidé mluví málo česky. Vždycky říkám, že čeština byla moje první řeč a vždycky jsem ji miloval. A vždycky jsem litoval, že jsem nemohl s někým mluvit, abych tu řeč užíval, protože pro mne je tak jemná! Věci, které se říkají česky, se nemohou říkat jiným jazykem s takovým cit1em," dodal Štěpán Bajaja.

Někteří se ale v Dobrušce s jazykem svých předků setkávají poprvé. Ve třídě začátečníků museli nejprve získat úplné základy:

"Tito studenti jsou úplní začátečníci. Když přijeli, tak někteří z nich uměli říct ahoj, dobrý den, ale někteří ani to ne," prozradila učitelka Milena Petrová. "Teď už rozumí trochu česky, snaží se to trénovat, procvičovat v praxi, takže když jdou do obchodu, tak jsou schopni říct - Prosím, mluvím trochu česky, chtěl bych to a to. - Umí říct věty v přítomném čase, odkud jsou, něco o sobě říci. Máme tady program Večery národů, kde představují svoji zemi. Snažíme se, aby rozuměli, takže používáme jednoduché věty."

O tom, jak začátečníci za několik dní v češtině pokročili, svědčí i "studentka" ze Spojených států, která přijela do Dobrušky i s dcerou a manželem: "Jsem Barbara Procházková z Ameriky, z Baltimoru, Maryland. Mám rada české zelí, knedlíky. Dcera a manžel William tady taky studují," deklamuje precizně se znatelným úsilím.

Účastníci kurzu v Dobrušce ale podle Aleny Obstové zdaleka jen nesedí ve třídě a nebiflují slovíčka. "Náš kurz je trošku netradiční. Jsme škola a také něco jako letní pobytový tábor. Snažíme se tu skloubit nejen výuku v tom klasickém pojetí, ale také doplnit vyučování různými aktivitami, které ale rozvíjejí český jazyk. Umožňují našim frekventantům, aby se maximálně stýkali s českými mluvčími. A jestliže si domluvíme fotbalové tréninky s českými chlapci, tak Češi na ně určitě nebudou křičet španělsky nebo anglicky nahrej, ty jsi dobrej, běž ven! Takže se všechno vede v češtině. A je to třeba i stravování v restauracích. Jdeme-li někam na vesnici, tak samozřejmě místní lidé, kteří sedí v té restauraci, se velice rádi s našimi studenty baví, i obsluhující personál. A tak je to vlastně během celého kurzu."

Během měsíce, který čeští krajané v Dobrušce každoročně prožijí, poznají také řadu okolních památek, přírodních zajímavostí, navštíví i Prahu - a několik z nich se sem zaručeně za rok zase vrátí.

MILENA ŠTRÁFELDOVÁ, (r)

obsah | Česká republika