Když hvězdy chodily do práce

Tým zdolal na mistrovství světa Rumuny, Švýcary, Němce, ve finále však podlehl Itálii 1:2 po prodloužení, i když vedl. "Zlatí hoši", jak se jim i přes získané stříbro říkalo, měli však pocit křivdy.

Celou noc po finále v hotelu rozebírali při sklenkách italského vína přehnaně tvrdou hru Italů a benevolenci švédského sudího Eklinda, kterého několik minut před zápasem přijal v čestné lóži diktátor Mussolini. Většina zahraničních novinářů se v komentářích shodla, že lepší mužstvo prohrálo. Záložník Krčil byl zraněn už po čtvrthodině, ale tenkrát se nesmělo střídat, a tak ke konci statoval na křídle. Ošetřit na nosítkách se nechal Puč, pokopaní byli i ostatní včetně brankáře Pláničky. Toho navíc pálily dlaně od množství střel, protože neměl rukavice. "Zásadně jsem je nenosil, v nich bych neměl cit," vysvětloval.

"Zázračný" Plánička se rád vrhal po míči robinsonádou, i když ho mohl chytit i jednodušeji. Třebaže se právem říká, že současný fotbal je tvrdší, Pláničkova bilance zranění během kariéry je rozsáhlá: čtyři otřesy mozku, z toho při jednom byl devět hodin v bezvědomí, natržená ledvina, zlomené žebro, dvě zlomeniny ruky, vyražené zuby, tržná rána nad okem... Na "stará kolena" se musel podrobit operaci kyčelního kloubu. Den po triumfálním příjezdu z mistrovství světa 1934 se tehdy nejlepší brankář na světě nepřipravoval na dovolenou, jak po takové akci bývá zvykem dnes. Normálně tramvají jel do práce, protože měl po dovolené! Byl zaměstnán jako úředník penzijního ústavu, pro dnešní profesionály to musí být kuriózní představa.

V úřadu čekalo Pláničku milé uvítání, ředitel mu předal velký obraz Prahy. I když mnozí hráči se už živili po určitou dobu jen fotbalem, Plánička nikdy neopustil zaměstnání. "Když se přiblížilo mistrovství, musel jsem šéfa požádat o řádnou dovolenou," vyprávěl s oblibou.

Nebyl sám z "římské jedenáctky", kdo chodil do zaměstnání. Oldřich Nejedlý, nejlepší střelec šampionátu, pracoval v autobusových garážích. Zaměstnaný byl také Josef Čtyroký. Jaroslav Burger se vyučil řezníkem a už ve čtrnácti letech nosil na zádech čtvrtky masa. Typickým profesionálem té doby byl Josef Bican, který však v roce 1934 hrál ještě za Rakousko.

Trénovalo se jen jednou denně. Bylo by však omylem myslet si, že před sedmdesáti lety se hráči poctivě nepřipravovali. Pět měsíců před mistrovstvím bylo v širším výběru 55 hráčů, z nichž do Itálie odjelo 18 nejlepších. Už tehdy fotbalisté věděli, co znamená životospráva. Právě Plánička ji po celý život striktně dodržoval. "Pivo mi ani nechutná," říkával skoro provinile na besedách a upíjel sodovku.