Objevte tajemné podzemí technického divu Česka

Elektrárna Dlouhé Stráně byla zvolena za největší div České republiky. Vydejte se s námi do podzemí kde temně hučí turbíny této unikátní stavby.

Při pohledu z Pradědu - nejvyšší hory Moravy směrem na západ si povšimnete hory s neobvykle rovným vrcholem. Zahlédnout můžete i lesklý proužek, který prozradí, že se na vrcholu masivu Mravenečník, nachází jezero. Bylo uměle vybudováno a tvoří součást unikátního energetického díla - přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Výstavba elektrárny byla zahájena v květnu 1978. Na počátku osmdesátých let však byla z rozhodnutí centrálních orgánů převedena do útlumového programu. V roce 1985 proběhla modernizace projektu a po roce 1989 bylo rozhodnuto stavbu dokončit. Výkon obou reverzních soustrojí, každý o instalovaném výkonu 325 MW, je plně k dispozici od roku 1996.

Je ospalé jesenické ráno. Sedíme v autě, které nás veze z Jeseníku přes, lyžařům a turistům známé, Červenohorské sedlo směrem na Šumperk. Po zdolání několika serpentin sjíždíme do krásného údolí Desné v Koutech, kde nás reklamní poutač upozorní na odbočku do hor k přečerpávající elektrárně Dlouhé Stráně. Ta plní v elektrizační soustavě několik významných funkcí - statickou, dynamickou a kompenzační. Statickou funkcí se rozumí přeměna nadbytečné energie v soustavě na energii špičkovou. V době přebytku elektrické energie v síti (především v noci) se voda čerpá z dolní nádrže do horní a ve špičkách, v době nedostatku elektřiny, se v turbínovém režimu vyrábí elektrický proud.

Aby se síť nezhroutila

Dynamickým účelem přečerpávací vodní elektrárny je schopnost plnit funkci výkonové rezervy systému. Vyrábět regulační výkon a energii a podílet se na řízení kmitočtu soustavy. Kompenzační provoz slouží k regulaci napětí v soustavě. Elektřina sice patří k nejušlechtilejší energii, ale tak jednoduché to s ní není, neboť se nedá ve větším množství rozumně skladovat. To znamená, že v každém okamžiku výroba odpovídá spotřebě, a když se tato podmínka nesplní, soustava se zhroutí. Tato situace nasatla nedávno v některých Evropských zemí poté, co lidé zapnuli v horkých dnech příliš mnoho klimatizačních jednotek.

Potíž je i v obráceném směru, např. atomovou elektrárnu lze velice obtížně odstavit, když v noci poptávka po elektrickém proudu poklesne. Proto každý provozovatel elektrické sítě touží po něčem, co by v noci spotřebovávalo lacinou noční energii, aby ji ve dne jako drahou mohlo zpětně využít. Zařízením, které to s 90% účinností dokáže, je právě přečerpávací vodní elektrárna.

Jak funguje přečerpávací elektrárna

Tvoří ji soustava dvou vodních nádrží s převýšením, spojených potrubím přes turbíny s generátory. V noci se přebytky elektrického proudu pohánějí čerpadla, jež vytlačují vodu do horní nádrže, a ve dne se naopak spádem vody z horní nádrže vyrábí v turbogenerátorech nedostatkový denní proud, obvykle k pokrytí energetických špiček. Elektrárna Dlouhé Stráně má tři "nej": NEJvětší reverzní vodní turbínu v Evropě - 325 MW, elektrárnu s NEJvětším spádem v České republice - 510,7 m a NEJvětší instalovaný výkon v ČR - 2 x 325 MW což je třetinový elektrický výkon Jaderné elektrárny Temelín.

Po průjezdu bránou a zápisu na vrátnici se ocitáme v objektu, který nám nepřipomíná ani tak elektrárnu, jako spíše horské rekreační středisko. Před námi se zvedá prudce vzhůru svah dolní nádrže, který je vysoký 40 m, a sám o sobě budí respekt.

Vzhůru dolů...

"Celá elektrárna je plně automatizována a ovládána počítači. Centrální dispečink ČEZ v Praze může za 100 vteřin dálkově uvést elektrárnu do plného výkonu 650 MW." říká vedoucí provozu Ing. Jan Babák, který nás nejprve zasvětí do principu elektrárny. Po podrobném vysvětlení použité technologie se vydáváme do samotného provozu. Vše je řešeno jako podzemní dílo. Obě soustrojí jsou umístěna hluboko pod povrchem, v kaverně o úctyhodných rozměrech 87,5 x 25,5 x 50 m která má 8 pater. Dostaneme se tam přístupovým tunelem dlouhým asi 200 m s mírným stoupáním.

Samotná kaverna vypadá jako hala většího podniku a nic zde nepřipomíná, že se nacházíme hluboko v podzemí pod mohutným masívem horniny. Před námi jsou vidět velké rozběhové motory (tzv. pony motory), které jsou umístěny nad generátorem a slouží k rozběhu čerpadlového provozu.

Máme trochu naspěch, protože jsme se dozvěděli, že za pár minut začne jedno ze soustrojí pracovat a vyrábět proud pro potřebu elektrické sítě. Proto scházíme do nižších pater, kde lze vidět podlaží turbín. Náš průvodce ještě řekne pár slov u kulového uzávěru, který se pomocí dvou obrovských pístů právě začíná otevírat. Během chvilky máme dojem, že nad námi startuje raketoplán a začínáme mít z toho obrovského hluku obavy, jestli vše probíhá tak, jak má.

Po chvíli, ve které jsem pátral po nouzovém východu se posunky dozvídáme, že provoz turbíny je ustálen na 70 % a jdeme se podívat na otáčející se hřídel spojený s generátorem. Zajímavostí jsou kluzná ložiska, která musí být neustále temperována na teplotu 80 stupňů Celsia. Aby se nedeformovala, jsou opřena o šestici ramen. Každé z těchto ramen je podepřeno hydraulikou, jež vyrovnává sebenepatrnější pohyb skalního podloží.

Tisíce voltů všude kolem

O další patro níž, v místnosti savek, slyšíme proudit odpadní vodu, která již předala turbíně svoji energii a dále pokračuje odpadním tunelem o průměru 5,2 metrů k dolní nádrži.

V kaverně turbín jsou instalovány dva generátory, na které navazují dva rozběhové asynchronní motory. Souběžně s kavernou turbín se v podzemí nachází komora transformátorů, která má rozměry 115 x 16 x 21,7 m. V této komoře jsou dva blokové trojfázové transformátory, rozvodny 22 kV a další zařízení jako například místnost plná hasících bomb s CO2 pro případné hašení požáru. Tuto oblast vysokého napětí raději projdeme rychlejším krokem, protože nad námi a kolem nás "tečou" tisíce voltů někam směrem do rozvoden a dále ke spotřebičům v republice. Konečně stojíme venku, pobyt v podzemí s podrobným technickým výkladem začínal být náročný.

2400 schodů k horní nádrži

Po malém občerstvení vyrážíme tentokrát směrem k horní nádrži jejíž koruna hráze se nachází v nadmořské výšce 1350 m.

Cestou zastavujeme u kontrolní kabelové štoly, která se nachází v půli cesty k nádrži a pozorujeme strmé schodiště mířící někam hluboko do hory. Tuto cestu využívají pracovníci elektrárny pro přístup k horní nádrži zejména v zimě, kdy nelze použít venkovní přístupovou silnici. Aby nemuseli šlapat tuto náročnou a i nebezpečnou trasu čítající 2400 schodů, slouží jim výtah zavěšený na okrajích schodiště, který je do půlhodiny včetně přestupu dopraví až nahoru.

K příslušenství tohoto objektu patří i vozík na bantamových kolech, který se při revizích spouští na laně do přivaděčů. V případě prasklin nebo jiné závady by na něm sjeli opraváři přímo k postiženému místu. Za několik málo minut již stojíme na koruně horní nádrže a s údivem sledujeme obrovskou plochu o velikosti 15 hektarů s vodním objemem 2 719 750 metrů krychlových. S koruny hráze pozorujeme nádherná panoramata Jeseníku včetně blízkého Pradědu. Kdesi v dálce směrem na východ jsou v oparu vidět i Krkonoše.

PAVEL JUŘÍK

obsah | Česká republika