Jízda na divoké vodě české politiky

Že politický život v České republice nejvíce připomíná jízdu na divoké vodě se právě v dnešní době potvrzuje čím dál tím častěji. Když se na břehu objeví nový raft plný usměvavých tváří, vzbuzujících důvěru a očekávání, mnoho v zástupech se tísnících voličů snad uvěří, že se objevila posádka, v níž mohou vložit své pohasínající naděje. Že tu posádku tvoří lidé, kteří nejsou doposud znečištění bahnem ze dna politického toku. Naplněni znovu objeveným elánem pomohou dostrkat raft do peřejí. Pak už jen smutně pozorují jak se ona posádka sympatických "klaďasů" před jejich očima mění na tlupu přístavních bukanýrů, kteří si bez ohledu na ztráty snaží udržet své místo na vzdouvajících se vlnách zlatonosné řeky. Trpce prohodí pár rezignovaných poznámek, že voda v řece politiky je zřejmě kontaminovaná zkažeností, a začnou vyhlížet nový raft.

Jak často se nám tento scénář za posledních tři a půl roku zopakoval. Jak časot lidé volali po změně od dob co si velkoadmirál sociálně demokratické flotily Miloš Zeman potřásl pravicí s "pravicí" profesora Václava Klause a jeho občanských demokratů, aby se vydali na společnou pouť patriarchální a autoritativní politiky pevně sepnuti kotevními lany Opoziční smlouvy. Samozřejmě, pár "správných chlapů" se společně sešlo v nadějné Unii svobody, která do minulých voleb vyrukovala s údernými hesly "Zvolte novou volbu" a "Normální je nelhat", a ačkoliv se jim vyhly ty opravdu velké skandály, několik menších regionálních vnitrostanických aferék dostatečně stačilo k znechucení poměrné části voličů. Pak ovšem došlo k velkému třesku. Unii svobody se podařilo nalézt společnou řeč s KDU-ČSL a ODA, svorně pak přibraly do party i DEU a povstala Čtyřkoalice, s odhodláním vést svatou válku proti současné formě politiky. Jenže neuběhlo mnoho času a začalo to uvnitř Čtyřkoalice velice hlasitě skřípat. Názorové interní kolize pak vyústily do totálního propadáku v rámci pokusu o sestavení stínové vlády. K dalšímu přiostření pak došlo při volbě společného lídra. Potom se vody načas ustálily. Lidé, stále vidíc v Čtyřkoalici naději, jí schovívavě odpustili dřívější diletantství. Odpustili ale nezapomněli.

Hlasy volající po změně však v poslední době začínalo být slyšet čím dál více a vox populi nemůže rozhodně zůstat bez odezvy. Před nedávnem se na svět začala klubat nová strana. Sotva ochmířené mládě si dalo do vínku mnohoznačný název "Cesta změny" a počalo svým potencionálním voličům pisklavým hláskem slibovat zcela nový přístup. Přístup založený na otevřenosti, poctivosti bez osobního prospěchářství (kde už jsme to jen slyšeli?) a bezbřehých starostí o zájmy lidí. Zároveň si však ponechalo jistou roušku tajemství a nechtělo na sebe prozradit víc než to, že za třičtvrtě roku hodlá vyrůst ve veličinu, jež výrazně zamíchá s volebními výsledky. Jak odvážné a troufalé! Věřit v úspěch na základě předvolebních kouzel a tajemných prohlášení. Věřit v úspěch spolku, jenž ponejvíce pripomíná politický klub a nedisponuje členskou základnou, která by stála za zmínku. Lid však zpozorňel. Lid miluje kouzla. A tak se se zatajeným dechem čekalo co bude dál. Jenomže ono se nedělo nic. Členové rodící se strany podle všeho dostali přísné informační embargo, a tak jsme se museli spokojit jen s dílčími zmínkami o tom, že se chystá velká kampaň a že vše započne v polovině září. Avšak, jak už to tak bývá, velká kampaň nepřišla a vše započlo trochu dříve a trochu jinak. Politolog Jiří Pehe, který stál u založení strany, později prohlásil, že se zmílil, z doposud neexistující strany vystoupil a stal se jejím vášnivým kritikem. Bohužel se ukázalo, že měl asi pravdu. Dvě nejvýraznější osobnosti, které se v souvislosti s Cestou změny počaly zviditelňovat, čili zástupkyně občanských iniciativ Monika Pajerová a podnikatel Jiří Lobkowicz, se od sebe náhle začaly ve svých prohlášeních podivně vzdalovat, až to časem působilo, že zastupují dvě zcela odlišné strany. Když pak Jiří Lobkowicz nečekaně stranu zaregistroval a frakce Moniky Pajerové počala hlasitě křičet, že jim "stranu krade", pochopil i ten největší optimista, že něco není v pořádku. Když potom Monika Pajerová prohlásila, že pan Lobkowicz neplní dohody jen proto, že se bojí vnitrostranické demokracie a přiznání majetkových poměrů, a Jiří Lobkowicz prohlásil, že on na rozdíl od paní Pajerové nemá co skrývat, bylo jasné, že Cesta změny k žádné změně rozhodně nepovede, a to i za předpokladu že se do volebního boje přecejen zapojí. Lidé posmutběli. Zázrak se nekonal.

To celé je však pro českou veřejnost naprosto příznačné. Hlavní potíž je v schopnosti komunikovat, domluvit se, porozumnět si. Bez toho se zkrátka demokracie budovat nedá.

Vypadá to však, že se najdou i lidé, kteří tomu pomalu začínají přicházet na kloub. Rozsáhlé dialogy se v dnešních dnech vedou uvnitř Čtyřkoalice. Unie svobody přemlouvá Demokratickou unii k integraci, přičemž už iniciativně připravuje základní koncept smlouvy. Prý to pomůže fungování Čtyřkoalice a zajistí to lepší podmínky nejen do voleb, ale i po nich. No, kdo ví? Další z malých čtyřkoaličních stran, Občanská demokratická aliance, to rozhodně kvitovala s nadšením. Ihned prohlásila, že proti integraci stran ve Čtyřkoalici nic nemá, a že sama o sloučení s DEU již dlouho uvažuje. Předseda DEU Ratibor Majzlík se k náhlému zájmu o integraci s jeho stranou staví prozátím skepticky. Prohlásil, že unie není na žádnou integraci připravená a ať mu všichni dají pokoj (no takhle to přímo neřekl, ale…). Co z toho všeho nakonec vzejde ukáže až čas. Doufejme zatím, že našim politikům ta vstřícnost chvíli vydrží. Nemuseli bychom se pak pořád tísnit na břehu té divoké řeky a s nadějí vyhlížet nový raft.

Martin Písecký

obsah | Česká republika