Opravdu čeští studenti neumějí číst?

Mezinárodní průzkum (PISA), jehož výsledky byly zveřejněny na začátku prosince loňského roku, označil schopnost českých studentů číst za podprůměrnou. Vzbudilo to několikadenní mediální debatu o kvalitě našeho školství, nicméně se nezdá, že lze v tomto směru očekávat nějakou podstatnou změnu. Jak vůbec takový výzkum vypadá? V čem jsme neuspěli? A existuje nějaké řešení?

Mezinárodní výzkumy žákovské gramotnosti se pořádají v zemích OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) pravidelně každé tři roky. Loni se ho účastnilo 32 zemí včetně čtyř zemí nečlenských (Rusko, Litva, Brazílie, Lichtenštejnsko). Testováno bylo celkem 250 000 žáků, v České republice 10 000 žáků z 250 škol. Spektrum bylo velmi široké - od zvláštních a základních škol přes víceletá i čtyřletá gymnázia po střední odborné školy a odborná učiliště. Výsledky výzkumu se tedy dají považovat za reprezentativní jak v národním, tak v mezinárodním měřítku.

Testy žákovské gramotnosti, jež se pravidelně opakovaly po celá devadesátá léta, vždy obsahovaly otázky matematické, přírodovědné a čtenářské. Pokaždé je ale pozornost více zaměřena na jeden obor. V roce 1995 se například více testovaly matematické znalosti a tehdy jsme se výsledky chlubili, i když se ukázalo, že naši žáci sice matematiku ovládají, ale velmi upřímně ji nesnášejí. Letos testy sledovaly především čtenářskou gramotnost a kromě toho obsáhle zkoumaly sociální a materiální postavení rodin, souvislost rodinné situace se znalostmi žáků, postoje učitelů a převažující způsob vyučování.

Existovalo devět typů testových sešitů s úlohami, které byly dětem na jednotlivých školách rozdávány podle náhodného výběru. Obsahovaly matematické, přírodovědné a čtenářské otázky v různém poměru, ale čtenářské úlohy byly obsaženy ve všech sešitech. Testování trvalo dvě hodiny, což se mimochodem ukázalo pro české žáky jako přílišná zátěž, takže se nakonec obvykle pracovalo dvakrát po hodině s přestávkou. To, že se výsledky tentokrát příliš chlubit nemůžeme, už víme z novin, okomentoval to na tiskové konferenci i ministr školství Eduard Zeman. Ale co jsme se to vlastně přesně dozvěděli?

ČTENÁŘSTVÍ? CO TO JE?

Co se vůbec rozumí čtenářstvím? Žák, který v české škole má dobrou známku z českého jazyka, nejspíš slušně ovládá pravopis, základy jazykovědy - umí například rozebrat větu - a nejspíš má i nějaké vědomosti z literárního dějepisu. Tyto znalosti ale mezinárodní výzkumy nesledují. Z jejich hlediska je důležitější, jestli je žák schopen přečíst text napsaný v jeho mateřském jazyce, porozumět mu, kriticky ho posoudit a vybrat z něj podstatné informace. Jak taková úloha vypadá, si můžete prohlédnout dole na této straně, kde jednu z nich přetiskujeme.

Tyto schopnosti se v české škole nijak zvlášť nevyučují. Učitelé předpokládají, že studenti takové věci ovládají jaksi automaticky, právě proto, že zvládají pravopis, jazykovědu a literární dějepis. Praxe ukazuje, že tomu tak není. Z dvaatřiceti zemí jsme se umístili ve čtenářské gramotnosti na devatenáctém místě, což je podprůměrný výsledek. Na prvních příčkách je Finsko, Kanada a Nový Zéland, pak následuje většina vyspělých průmyslových zemí Evropy. Průměrné je v tomto směru Norsko, Francie a také Spojené státy, které jsou o čtyři příčky nad námi. Německo naopak o dvě příčky pod námi. Následují státy bývalého východního bloku (Maďarsko, Polsko, Rusko, Lotyšsko) a pořadí uzavírají Mexiko a Brazílie.

JE PRŮMĚR TAK ŠPATNÝ?

Novináři sice většinou výsledky prezentovali jako katastrofu, ale na věc se lze podívat i opačně. Jsme pouhé dva stupínky pod průměrným výsledkem, za námi je i taková evropská velmoc, jako je Německo. Navíc naši studenti jsou přece ve světě obvykle nadprůměrní. Dá se tedy takovému výzkumu vůbec věřit?

Bohužel dá. Jeho "zrada" totiž spočívá v tom, že zkoumá celou populaci. Ne tedy jen naše gymnazisty, jejichž čtenářské výsledky byly většinou velmi dobré, ale opravdu všechny žáky. Už na středních odborných školách je však schopnost studentů vyznat se v textu velmi problematická a na učilištích katastrofální. Tady naše školství vypouští do života lidi, kteří si často nejsou schopni přečíst běžný leták nebo inzerát nabízející zaměstnání a pochopit z něj, co se nabízí nebo požaduje. Je to jejich vina, nebo vina systému? Jak vůbec mohlo k takové situaci dojít?

Příčiny známe. Naše školství je totiž velmi selektivní - výběrové. Nehledá cesty, jak něco naučit žáky s různou mírou talentu, ale rovnou ty slabší špatnými známkami označí za nevzdělavatelné a odsune je do učilišť a dělnických profesí. Naopak ty děti, kterým současný styl výuky víceméně vyhovuje, předčasně vytáhne ze základních škol na víceletá gymnázia a jejich dobré výsledky prezentuje jako ten pravý obraz českého školství. Tento tradiční "rakouský" model je u nás tak zažitý, že ho považujeme za naprosto přirozený a spravedlivý. Špatně se učil, skončil na učňáku! Znamená to snad, že ve Finsku, jež se umístilo v průzkumu na prvním místě, neexistují "hloupé" děti? Ale samozřejmě existují. Jen si s nimi finský vzdělávací systém lépe poradí, protože s jejich jinou mírou talentu počítá a hledá cesty, jak jim přesto poskytnout co nejlepší vzdělání. Ostře selektivní model máme společný například právě s Německem. Kromě nutnosti vyrovnat se s obrovským množstvím přistěhovalců je možná i toto jedna z příčin jeho špatných výsledků v průzkumu. BIFLOVÁNÍ JAKO KLIŠÉ Průzkum ale ukázal i některé nečekané výsledky. Například do jisté míry vyvrací nejčastější novinářskou výtku vůči českému školství, totiž že je založeno na biflování. To dotazníkové šetření spojené s testy nepotvrzuje. Skutečné memorování není na našich školách tak časté, jak předpokládáme. Častější je takzvané cílené učení, kdy si žáci snaží zapamatovat fakta v logických souvislostech. Nazpaměť se učí nejčastěji právě učni, protože škola je jiné postupy nenaučila a hledání logických souvislostí není jejich silnou stránkou. Co totiž podle výsledků výzkumu v českých školách téměř úplně chybí, je kooperativní a projektové vyučování, kdy se žáci při práci ve skupině nebo na nějakém projektu zabývají praktickou činností a učí se jaksi "mimochodem". Podle dotazníku něco podobného zažilo jen pět procent našich žáků. Také se ukázalo, že čeští učitelé ve srovnání s ostatními kolegy ve světě děti při učení minimálně podporují. Není to proto, že by měli k dětem špatný vztah, ale spíš proto, že povzbuzování a podpora u nás nemají tradici. Náš model je jasný: výklad, opakování, zkoušení. Každý za sebe, kdo nestačí, je veřejně ocejchován špatnou známkou a odsunut na konec pořadníku životních šancí. Je to jen zdánlivě spravedlivé a společensky výhodné. Za dvacet let totiž ti úspěšní budou platit sociální dávky odpadlíkům z poslední lavice, jimž se jako premianti pošklebovali.

ŘEŠENÍ EXISTUJÍ

Existují nějaká východiska z této neradostné situace? Existují. Výzkum totiž jen potvrdil to, co část pedagogické veřejnosti o českém školství říká už nejméně deset let. A za tu dobu vznikly nejrůznější postupy, jak tradiční model české školy proměnit. Více se soustředit na rozvoj osobnosti žáků, změnit metody a atmosféru ve školách tak, aby motivovaly k celoživotnímu učení, snížit selektivitu systému. I když to hlavní opatření na zmírnění výběrovosti - útlum víceletých gymnázií - nakonec u politiků ani veřejnosti neprošlo.

Nejrůznější občanská sdružení působící v oblasti vzdělávání nové postupy vyvinula a ověřila. Na ministerstvu je, aby vytvořilo podmínky k jejich zavedení do škol. Uvidíme, jak v tomto směru bude působit Rámcový vzdělávací program, který by měl být ještě letos přijat, ale už dnes lze konstatovat, že další velký projekt ministerstva - státní maturity - by dnešní situaci ještě významně zhoršil.

Nenajdeme-li jiné východisko, budeme si muset počkat další tři roky na nový průzkum PISA. Pokud se dosavadní trendy nezmění, budou výsledky českých žáků už nejen průměrné a lehce podprůměrné, ale opravdu katastrofální. To snad už některou příští politickou reprezentaci přiměje ke skutečné reformě.

TOMÁŠ FEŘTEK

obsah | Česká republika