Desať rokov od rozdelenia

Prvního ledna se samostatnost pravidelně slaví více na Slovensku než v České republice. Nejinak tomu bylo i letos, stačí porovnat množství oficiálních akcí obou prezidentů. Je to nejspíš tím, že Češi cítí, že jim vlastní stát jaksi "zbyl" a nedokáží se s jeho identitou vyrovnat. Čeho jsme si u nás všimli, byl projev předsedy NR SR Pavla Hrušovského. Troufám si říci, že to byl vůbec první státnický projev od vzniku samostatné Slovenské republiky. V Bratislavě naopak citovali a rozebírali nestátnický výrok posledního federálního premiéra, za nějž jsem se opravdu styděl: Nechci, aby to znělo příliš urážlivě, ale Slováci jsou přece jen primitivnější, jejich hospody zaplivanější a celkově jsou takoví, jací jsou: příliš citoví a méně invenční atd." Můj slovenský přítel a novinář Marián Repa, s nímž mne pojí stejný názor na události z přelomu let 1992 a 1993, napsal v týdeníku Slovo jako reakci na slova Jana Stráského: "Teraz sa už nedivím (...), že Československo sa muselo rozpadnúť, keď posledný predseda vlády mal takúto mienku o tretine jeho občanov." A já s ním opět nemohu než souhlasit.

Ne rozpad - rozdělení

Na začátku ledna proběhla v prostorách Českého centra v Bratislavě konference 10 let České republiky a Slovenské republiky. Těšil jsem se na ni už z toho důvodu, že ji pořádali studenti z pražského politologického sdružení POLIS a že se jí z větší části účastnili právě studenti. Jejich pohled na Československo je totiž trochu jiný od nás, kteří většinu života prožili ve společném státě. Přesto, jak jsem si potvrdil v řadě příspěvků, i zde převládá vědomí blízkosti, které nyní nabývá nové formy především ve středoevropské spolupráci.

Když jsem si pročítal noviny, nejčastěji jsem se setkával v případě konce Československa se slovy rozpad a rozdělení. Osobně vždy vycházím z teze profesora Jana Novotného, která tvrdí, že je "velmi alergický na slovo rozpad - rozpadla se Jugoslávie či Sovětský svaz, ale nikoli Československo". Abych byl přesnější: Československo bylo rozděleno, a to představiteli obou států. Toto je zcela zřejmý fakt, který nelze žádným způsobem zpochybnit. Mnohem důležitější, než historický popis událostí, je zkoumání příčin, proč k tomuto aktu došlo a proč zrovna v druhé polovině roku 1992.

Nejjednodušší řešení

Je pravda, že určité neshody mezi českými a slovenskými politiky (a veřejností vůbec) existovaly od Listopadu 1989 (a přirozeně i před tímto datem), v mnohém se stupňovaly, ale co bylo důležité, obě strany je řešily. Pročítáme-li tehdejší noviny či osvěžujeme-li si paměť televizními dokumenty, musíme uznat, že politická situace nebyla ideální. Existovala řada možných řešení, jak z ní vybřednout. Rozdělení federace bylo nesporně jednou z nich. Teprve nástup Václava Klause a Vladimíra Mečiara všechny varianty uspořádání odsunul bokem a legitimizoval pouze jedinou cestu jejich vyřešení: zánik společného státu. Je jasné, že šlo o cestu nejrychlejší, nejpohodlnější a nejméně problémovou. Někdy se hovoří o tom, že V. Klaus předsedu HZDS zaskočil tím, že na existenci federace příliš nelpěl, ba dokonce že úplné rozdělení svazku České a Slovenské republiky sám navrhl. To by jen nasvědčovalo tomu, co jsem uvedl již výše. Václav Klaus před obtížným hledáním konsensu často hledal nejjednodušší řešení, aniž by bylo zároveň nejvíce prospěšné.

Nakonec se vytvořilo zdání, že na jedné straně existuje jen federativní model soužití, narýsovaný českými politiky, na straně druhé samostatné republiky. Tomuto zdání nakonec uvěřila většina obyvatel včetně novinářů a nikdo již nezkoumal různé modely fungování nadnárodních států ve světě. Češi a Slováci si v roce 1992 navzájem vyčítali mnohé. My jsme především nerozuměli tomu, co Slováci proti federaci namítají. Podle nás fungovala vcelku dobře. Výstižně to zaznamenal někdejší premiér Václav Klaus: "Žádné referendum nemohlo tento problém vyřešit, protože všechny politické síly na Slovensku i veřejnost zachování dosavadního uspořádání odmítaly." (MF Dnes, 30. 12. 2002) To, že někdo skutečně mohl někdejší federaci považovat za nefunkční, Klaus vůbec nepřipouští. Slováci si totiž stěžovali, že federace neposkytuje oběma národům stejný užitek. Porozumět jejich požadavkům bylo někdy obtížné, ale jistě ne nemožné. Nakonec však v celé diskusi vítězily mediálně podporované a vděčné extrémy; jak český, tak slovenský. Na Slovensku jsme si všímali především nacionalistů (kulturních i politických) a těch, kteří uráželi Čechy. Jako protireakce u nás vzniklo ono známé "když chtějí, ať si jdou". Nad tím se tyčila velká iluze. Už v květnu 1990 publikoval Ludvík Vaculík v Literárních novinách (č. 5) esej Naše slovenská otázka. Jde o text mnohovrstevnatý a složitý, nezbývá mi než vytrhnout z kontextu několik vět: "Budeme mít jen jednu vládu. Všecky věci budeme konečně moci řešit rychle a věcně, bez zvláštních zřetelů k Slovákům. Bez příležitosti k rozfoukávání národnostních sporů můžeme snad i rychleji zavést demokratické formy a způsoby. Sami nepochybně rychleji dohoníme opoždění za vyvinutějšími státy. Budeme mít víc klidu na hledání životního stylu vzdorujícího agresivní komerci a konzumu." Právě tato iluze byla psychologickým motorem našich úvah: bez Slováků nám vše půjde lépe. Po deseti letech zjišťujeme, že naše cesty se někdy ubíraly různými zákoutími a odbočkami, ale k cíli dojdeme patrně stejně.

K sebereflexi jsme se nedostali

Jako bychom se smířili pouze s tím, že na zániku Československa už nelze nic změnit. To je sice pravda, ale tento akt jsme si vůbec nezařadili do kontextu "české otázky". Byli jsme dostatečně velkorysí a tolerantní k menšímu národu? Jaké postoje zastávali později čeští politici, kteří proces rozdělování federace řídili? Jak dnes hodnotíme takové otce-zakladatele českého státu, jakými byli Miroslav Macek, Petr Čermák, Jiří Kolář, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Jan Kalvoda, Jindřich Vodička a další? Obávám se, že to hodnocení ny nebylo nikterak příznivé. (Mimochodem na Slovensku by jejich protipólem byli Július Tóth, Vladimír Mečiar, Dušan Slobodník, Augustín Marián Húska, Roman Hofbauer či Oľga Keltošová.)

Tato sebereflexe a zařazení rozdělení federace do kontextu vývoje samostatné České republiky může být jen užitečná. Od roku 1993 se ČR začala ve střední Evropě izolovat, naše vláda přehlížela nejen Slováky, ale i Maďary a Poláky. Rozbila Visegrádské uskupení, vyhnala nepohodlnou, protože působila v našem názorovém prostředí cizorodě, Středoevropskou univerzitu. Tlačila na šéfa statistického úřadu, aby ji podpořil statistickými údaji. Největší vládní strana odmítala decentralizaci, zahraniční investory atd. atd. Dokud sebereflexi našich názorů a postojů neprovedeme důkladně, nikdy nepochopíme sebe samotné.

Někteří novináři nám desetileté výročí připomenuli srovnáním toho, čeho jsme dosáhli my, čeho Slováci. Takže zisk medailí na olympijských hrách, počet vstřelených gólů, množství supermarketů a natočených filmů, nakupování značkového zboží - to vše se naprosto vážně srovnávalo a mělo ukázat, jak jsme na tom my, Češi, dobře. Tato plytkost bohužel zastínila podstatu celého procesu: to, že jsme se k oné sebereflexi vůbec nedostali. Její provedení je pro nás přitom skutečně klíčové, protože bez ní o nějaké národní identitě můžeme uvažovat pouze jako o umělé a poměrně bezproblémové konstrukci.

Touha udržet ducha Visegrádu

Dnes se často hovoří o tom, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou nejlepší v historii. Je to možná pravda, ale vzájemné poznání se zhoršilo, respektive Češi toho o svých východních sousedech vědí mnohem méně než před deseti lety. Dokud si nebudu moci v trafice vybrat mezi Mf Dnes a SME, nebo mezi Respektem a Dominem, pak se situace nikdy nezlepší. Naše přehlížení Slováků trvá dál. V jednom ohledu je ale stav lepší: středoevropské poměry jsou příkladné, Česká republika, Slovensko, Polsko i Maďarsko se integrují do Evropské unie a vedle toho naši politici, nikoliv jen intelektuálové, spisovatelé a umělci, vyjadřují touhu udržet a posílit ducha Visegrádu. Může-li nás po deseti letech něco těšit, pak je to právě živý pocit středoevropské sounáležitosti. A k němu stejně jak Češi, tak Slováci aktivně přispívají. Což za Klause a Mečiara nebylo. To je nejpodstatnější změna na konci prvního desetiletí české i slovenské samostatnosti.

(autor je politológ)

PAVEL ŠARADÍN

---

Zpět na obsah