SLOVENSKÉ DOTYKY
 

DVE MALÉ RECENZIE

Nové knihy

Magistrát hl. m. Prahy sa rozhodol uverejňovať v tlači príslušných komunít recenzie svojich odborníkov na knihy, ktoré finančne podporil. Prvým počinom tohto druhu sú recenzie na knihy vydané Slovensko-českým klubom a Slovenským literárnym klubom v ČR, napísané pre Slovenské dotyky...

Naďa Vokušová: Bez sukne a bez pasu alebo Ako rozbiť dúhu

Knihu Nadi Vokušové jsem četl již v přípravné fázi: jako rukopis, který je nedílným doplňkem žádosti o grant na vydání knihy u Magistrátu hl. m. Prahy. Jako specialista pro národnostní menšiny, který je k tomu určený, jsem rukopis "musel přečíst". A pravda, zaujaly mě v něm mnohé situace, které autorka popisuje s takovým náruživým sklonem k vypravěčství, že jsem jí v mnohém záviděl. A proč? Vždyť každý z nás prožívá nějaké situace. Často jsou krajně komické, často hraničí s dramatičností a někdy se nezadržitelně posouvají až k tragickému rozuzlení.

Pravdou je, že autorka, i když s vybranou měrou literární rozkoše mapuje jednu situaci za druhou, i když se dovedně posouvá z jedné oblasti situační komiky do druhé, podává nám vlastně návod, osobně prožitý v rodinném i profesionálním životě, jak situace zvládat a vyjít z nich bez úhony. Jako by to byla čítanková ukázka situačních metod či dramatické výchovy, kterou by měl projít každý žák či student naší školy. Ale to by bylo vzhledem k autorcepříliš laciné konstatování. Naďa Vokušová ke svým fejetonům přidává obrovskou dávku uměleckosti a hlavně: smyslu pro pointu. Každý se může zamyslit nad tím, jak by sám řešil situaci, kterou autorka popisuje. A nemůže k tomu použít jenom svůj rozum, svoje racio. Protože naše přemýšlenío životě žitém je i rozhodováním a volbou naplněnou až po okraj uvažováním mravním. To autorka konec konců naplňuje i v nadpisu tohoto rozkošného litearárního dílka. Bez sukně a bez pasu. Bezpochyby je to komické, dát interwiew předsedovi vlády, aniž by měla profesionální redaktorka pod kabátem sukni. Aleo mnoho tragičtější, a to autorka v mnoha fejetonech akcentuje, je, když maminka nedovoluje chlapci dívat se na duhu. Vždyť není jenom racionální a pragmatické jednání v tomto světě a racionální reakce na tento svět, je i duha, která je úžasná a naplňuje nás tím, co nám žádná rada, jak řešit lidské situace, nedá. A to je etický rozměr našeho jednání. Myslím si, že Naďa Vokušová tento rozměr nevynechává, dokonce s ním záměrně pracuje. A to je to koření, umělecké i mravní, bez kterého by tato kniha nebyla tím, co ve skutečnosti je. Lidským zamyšlením, jak řešit situace, kterých se na člověka valí bezpočet a každý den, aniž bychom ztaratili lidský a nadhledový postoj, který je vlastní jenom člověku dobrému a tvořivému. A to , myslím si, se autorce plně podařilo.

Vladimír Skalský: Klúčové slová: Praha, Slovensko, literatúra

Nejen proto, že pracuji na Magistrátě hl. m. Prahy, který tuto knihu podpořil finančně, jako specialista pro národnostní menšiny, ale i proto, že při psaní jakéhokoliv referátu na konferenci, kterých se také občas zúčastňuji, se musím vždy zamýšlet nad od editorů vyžadovanými klíčovými slovy, mi padla do oka kniha inženýra Vladimíra Skalského. Inženýr, teoretický fyzik, a píše o tom, co jsem studoval já?

Jsem vystudovaný češtinář, filozof a historik. Matematické a fyzikální vědy mi nikdy nepřirostly příliš k srdci. Avšak vesmír, o kterém nám tak přitažlivě vyprávěl náš fyzikář, mi imponoval. Intuitivně jsem tušil, že svojí rozmanitostí, hloubkou, a to už jsem na poli, které tak impozantně dovede rozehrát i zde recenzovaný autor, svojí básnickou velikostí. Ne nadarmo se již Vladimír Skalský vepsal do vědomí veřejnosti česko-slovenské svými básněmi. Nyní k tomu přistupuje i titul, který se zabývá klíčovými slovy Praha, Slovensko, literatura. Kniha, která tvoří jakoby jeden celek s filozofujícími fotografiemi Petera Župníka, všímajících si detailu i celku nás obklopujícího světa, je shrnutím toho, co Vladimír Skalský za roky redakční práce pro slovenský národnostní tisk napsal. Úžasnost těchto esejí je v tom, že jsou sjednoceny jednotící filozofií: obdivem ke kultuře, literatuře, sjednocujícím pronikáním autorů různých národností a národů a myslím snad nejvíce přirozeným lidským úžasem samotného autora Vladimíra Skalského, jak teoretický fyzik může psát ve verších o vesmíru všeholidství, jak vynikající diplomat může být zároveň básníkem a spisovatelem, jak prezidenti, ministři, "šéfky zbrojařských koncernů mohou být zároveň spisovateli a spisovatelkami". A já, když jsem s úžasem zjistil, že Jaroslav Vlček, z jehož díla jsem se na škole učil na státnice z literatury, psal jak o české literatuře, tak i o literatuře slovenské, jak spisovatel a diplomat má podobné pedagogické vzdělání jako já, a jak Praha je kromě všech jiných přívlastků i slovenská, jsem se stejným úžasem zjistil, že o multikulturní výchově můžeme nejenom uvažovat teoreticky, ale že je možno jenom tak číst podobná díla, jako je "Kľúčové slová Praha, Slovensko a literatura" od Vladimíra Skalského a jsme multikulturalismem vyzbrojeni do své práce natolik, že nás v mezilidských vztazích nezaskočí, že jsme každý odněkud, že máme společné třeba i česko nigerijské předky, že… Poznání a dojmy, které mi zprostředkoval Vladimír Skalský, je mi o to cennější, že já mám společné česko slovenské předky a že ačkoliv nejsem matematik a fyzik, přesto autorovi rozumím. Kniha Vladimíra Skalského patří do literatury, která by měla být v našem multikulturním světě čtena a v pravém slova smyslu rozmnožována.

JAROSLAV BALVÍN


Zpět na obsah