SLOVENSKÉ DOTYKY
 

Z KNIHY "UTAJOVANÁ PRAVDA O ALEXANDROVI DUBČEKOVI"

(úryvok)

Po rušných srpnových dnech dvacátého výročí událostí roku 1968 se mysl, pozornost i aktivita Dubčeka začaly upírat k nadcházející návštěvě v Bologni. 5. září mu bylo sděleno náčelníkem pasového oddělení SNB Bratislava I a jeho spolupracovníkem, že do Itálie pojede jako každý řadový občan, jako turista, že záruku, kterou žádal od ministra vnitra Vajnara, aby se mohl bez překážek vrátit, tu že mu menohou dát. Má prý se chovat jako občan republiky a má na to pamatovat při vyjadřování svých stanovisek. Když ale namítal, že se ptal právě proto, že jeho názory jsou v rozporu s názory vedení strany a státu, bylo mu řečeno, že nepřišli posuzovat jeho názory, ale sdělit pouze odpověď ministra vnitra na jeho dopis. (71)

A Dubček, po poradě se svými přáteli, se přesto rozhodl, že do Itálie pojede. Neboť zájem československé společnosti je pro něj rozhodující, bez ohledu na možné důsledky. V. Slavíkovi, kterého o této situaci informuje dopisem ze dne 8. 11., říká: "...mezi svůj lid patřím v čase i nečase... a sem si musím přijít i pro svůj případný další trest, jak jsem to udělal při návratu z Turecka." Dopis Slavíkovi končí ujistěním: "Vrátím se i kdybych měl jít přes ostnaté dráty." (72)

Ještě předtím než informoval Slavíka o svém rozhodnutí, obrátila se na něj s řadou otázek pracovnice italské tiskové agentury ANSA, dr. Flemini Bussotti. Ale protože již slíbil napsat dopis o svých pocitech před cestou do Itálie redakci Ĺ Unitá, napsal jim 30. října 1988 dopis společný.

Vyjádřil v něm mimo jiné úctu italskému lidu za jeho významný podíl na civilizaci lidstva, poděkování za podporu vedení KS Itálie reformnímu procesu roku osmašedesátého a za nynější úsilí o jeho rehabilitaci. Ocenil zásluhy KS Itálie za rozvoj socialistického hnutí. Dále uvedl: "Nikdy jsem v Itálii nebyl. Byla to jedna z mých tajných lásek, z níž se chci vyznat... O mně a mých druzích a tisících spoupenců nové politické linie se stále oficiálně říká, že jsme na periferii naší společnosti . Jaký může mít člověk pocit, když z této periferie stane po dvaceti letech na univerzitním pódiu, těžko vyjádřit. Byl bych nejraději, kdyby spolu se mnou mohlo vstoupit na toto pódium 468 tisíc postižených komunistů a další odboroví, mládežničtí a všichni nestraničtí stoupenci naší obrody, vědci, literáti, publicisté a umělečtí představitelé té doby. Jestliže k tomuto pódiu dojdu, pak jenom proto, že budu v duchu cítit jejich morální podporu." (73) Uvedl také, že udělení titulu u příležitosti 900. výročí univerzity v Bologni bude pro něho velikou ctí. "Moje myšlenky budou patřit všem doma, i těm, kdož jsou z různých pohnutek a příčin odtrženi od vlasti a domova, přetrpěli urážky, ponižování i sociální újmu pro setrvání na nových východiscích našeho programu." (74)

Svůj dopis končí: "Těším se na Itálii a obohacený o nové poznání se těším na návrat do vlasti, mezi lid, kde jsem vzešel, tam, kde stojí můj rodný dům." (75)

Než odjel do Itálie, stačil ještě odpovědět na pozvání Komunistické straně Řecka, která po pozvala na besedu, na kterou se však již nemohl dostavit. Poděkoval současně za podporu, které se v roce 1968 dostalo reformnímu hnutí od této strany. (76)

Konečně nastal den "D". Podle původní dohody měl přijet pro Dubčeka autem do Bratislavy Luciano Antonetti. Čs. orgány ho však do Československa nepustily. Proto počkal na Dubčeka v sousedním Rakousku. To, co následovalo po příjezdu Dubčeka do Itálie a v průběhu pobytu ve dnech 11.- 25. listopadu 1988, lze bez nadsázky označit za pohádkovou skutečnost. Byla to triumfální cesta Dubčeka po Itálii, při níž se mu dostalo poct, jakých se dostává jen hlavám států. Však také Dubček exceloval již při svém prvním vystoupení na pódiu nejstarší univerzity Evropy v Bologni při svém "doktorském" projevu, při udělení čestného doktorátu. V úvodním zahajovacím projevu ceremoniálu rektor univerzity Fabio Roversi Monaco poté, kdy vyzvedl význam svobodné vědy a kultury, nezávislé na politické moci, mj. řekl: "Právě jménem univerzitní instituce můžeme zde dnes poctít čestným titulem honoris causa Alexandra Dubčeka a obhajujeme tím právo na svobodné myšlení.

Tato svoboda sem přivedla osobnosti států a vědy, velké podnikatele, myslitele a badatele. Svěřujeme dnes poctu Alexandru Dubčekovi ve stejném duchu, v kterém jsme ji svěřili lidem jako je Nelson Mandela, který již desetiletí bojuje proti rasismu, lidem jako je Andreas Papandreu, jako Juan Carlos bourbonský, kteří dokazují vracet své národy na cestu demokracie...

Není to pro nás malé zadostiučinění, když vidíme, jak dnes, tím co dovršujeme, splácíme velkou důvěru, kterou k nám Alexander Dubček měl, důvěru prokázanou univerzitě v Bologni... a dnes je Bologna poctěna, když mu může prokázat, že tato důvěra nebude zklamána

Svěřujeme čestnou poctu státníkovi, průkopníkovi, přijímáme ho mezi své doktory a víme, že to činíme ve jménu všech spravedlivých lidí, bažících po vědomostech, kteří vždycky viděli v Alma mater svůj společný domov." (76a)

Poté se A. Dubček představil jako občan země se slavnou Univerzitou Karlovou v Praze a bratislavskou Akademií Istropolitana. Vysoce vyzvedl a ocenil roli Říma, Itálie, slavné bolognské univerzity i italských myslitelů N. Machiaveliho, A. Gramsciho i Františka z Assisi v rozvoji pokroku lidské civilizace. Citoval zde jedinečné lidské krédo Františka z Assisi: "Bože, dej mi dost pokory snášet věci, které změnit nemohu, dej mi dost odvahy měnit věci, které měnit mohu, a dej mi dost rozumu rozlišit mezi těmito dvěma druhy věcí." (77) Stejně tak vysoce ocenil podporu a pomoc, které se čs. reformnímu hnutí dostalo a dostává jak v roce 1968, tak i nyní.

Při výkladu o smyslu naší národní existence, jako malých národů, citoval názor našeho největšího myslitele a zakladatele republiky T. G. Masaryka: "...program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl... Humanita je náš poslední cíl národní a historický." (78) Zdůraznil přitom, že rovněž původní ideje socialismu jsou prodchnuté a naplněné požadavky humanismu.

Poté přešel k výkladu a k obhajobě cílů a zkušeností Pražského jara: "Před dvaceti lety jsme naši renezanci socialismu pojmenovali socialismus s lidskou tváří. Snad jde o nejstručnější a nejvýstižnější spojení všelidských hodnot a tužeb se socialismem. Programově jsme se snažili spojit socialismus s demokracií a demokracii se socialismem. Akční program komunistické strany Československa z dubna 1968 vepsal jednotu, syntézu demokracie a humanity, do celé naší praktické činnosti.

Smyslem a obsahem našeho politického programu v roce 1968 byla služba člověku, lidu a vyjádření úcty k všelidským hodnotám. Chtěli jsme právě svým pojetím socialismu k nim přispět svým skromným dílem." (79)

Dále mluvil o tom, že v Pražském jaru, v jeho domácím vývoji i při jeho vnějším potlačení, se v koncentrované podobě zrcadlí vše - i krize i možnosti socialismu. I poznání, že klíč k překonání společenské krize neleží jen v oblasti ekonomické, ale především, a hlavně, v oblasti politické. Ve vytvoření systému, který by vyjádřil a skloubil bohatost názorů a množství zájmů. Mluvil o nezbytnosti dialogu, kulturnosti politické diskuse, toleranci, i o tom, že opojení ze svobody slova bylo někdy až příliš silné. A v této souvislosti - aniž by to výslovně naznačil - velice taktně upozornil na rozpornost postojů a neochotu gorbačovského vedení přehodnotit srpnovou intervenci a následnou brežněvovskou "normalizaci". Citoval zde totiž z interview světoznámého bengálského básníka Rabindranátha Thákura pro sovětské Izvestije při jeho návštěvě v SSSR v roce 1930. Izvestije jej tenkrát neotiskly, bylo zveřejněno až v roce 1960 v překladu Thákurových Listů z Ruska (Kalkata 1960). V tomto interview Thákur oceňoval velké ideje socialistické revoluce, ale současně kritizoval metody jejich uskutečňování: "Ptám se vás, prokazujete dobrou službu svému ideálu, když zaséváte hněv, třídní nenávist a pomstychtivost vůči každému, kdo se neztotožňuje s vaším ideálem a koho považujete za svého nepřítele?... Tam, kde myšlenky mají svobodu, tam musí být i nesouhlas. Jestliže máte před sebou úlohu, která se dotýká celého lidstva, musíte v zájmu tohoto žijícího lidstva uznat existenci odlišných názorů..." (80)

V závěru svého vystoupení upozornil na skutečnost, že se v mezinárodních vztazích popírá nebo nevnímá existence československého problému, trauma našich národů z let 1968-69. upozornil na apologetiku intervenční politiky. Byla to zřejmá narážka na postoj Gorbačova. Vyznal se pak z toho, že by nyní začal opět tam, kde před dvaceti lety skončil, a citoval základní myšlenky tehdejšího programu:

"...chceme plně, v duchu našich tradic a predchozích rozhodnutí, rozvinout v naší zemi vyspělou socialistickou společnost, zbavenou třídních rozporů, ekonomicky, technicky a kulturně vysoce vyvinutou, sociálně i národnostně spravedlivou, demokraticky organizovanou, kvalifikovaně řízenou, umožňující bohatstvím svých zdrojů důstojný život, soudružské vztahy spolupráce mezi lidmi a svobodný prostor pro rozvoj lidské společnosti." (81)

Končil poděkováním za velkou poctu, které se mu dostalo a kterou přijímá jako uznání za československý příspěvek do sociálního, kulturního a humánního společenského počinu k prospěchu demokratické Evropy.

S pozdravnými projevy v průběhu ceremoniálu vystoupila předsedkyně koordinačního centra studentů Elisabetta Molinari a předseda fakulty politických věd, profesor Guido Gambetta. Profesor Gambeta uvedl, že když 19. února 1988 fakulta schválila návrh na udělení doktora honoris causa A. Dubčekovi, byli přesvědčeni, "že jsme vyznamenali symbol, představitele všech těch osob, které - jak se říká ve zdůvodnění fakultní rady - ,se vydělily pro život zasvěcený obraně lidských práv v oblastech světa, kde se odehrály, a kde dosud dochází k vážnému porušování demokratických principů, individuálních svobod a kolektivního sebeurčení . Neznali jsme tenkrát Dubčeka, nepocítili jsme osobní kouzlo, lidský dotek, který zdůvodňuje neuvěřitelný, vzrušující fakt, že on po dvaceti letech ticha, ještě tolik znamená pro celou Evropu, pro nás všechny, kteří tu jsme k jeho dnešní oslavě.

Čestnost, přímost, důvěra v lidi až do krajních důsledků, síla víry ve vlastní myšlenky, vyrovnanost s jakou čelil i těm nejvážnějším situacím, hluboká tolerance, která prolíná vším, co říká, inteligence, jsou schopnosti, které dokázaly, že zážitky z roku 1968 se tehdy neproměnily v národní tragédii, a které jsou tak živé, že by bez nich sotva mohla vycházet cesta k rozvoji socialismu.

Za cesty do Bologni mi řekl: "Nikdy jsem nechtěl přistoupit na kompromis se svým svědomím, nikdy jsem nechtěl zradit ty, kteří ve mně věřili, nikdy jsem se nedal zlomit."

V závěru svého vystoupení citoval pasáž z Dubčekova lednového interview, kterou dali zapsat do zápisu fakultní rady. (81a)

Univerzitní zápis opakoval Dubčekova slova: "Nyní je to právě historie československého roku 1968, která prokazuje, že náprava deformací může také představovat důležitý přínos k vybudování onoho evropského domu , v němž by všechny národy, všechny státy mohly spolupracovat ve skutečné rovnosti ", a navázal na ně vlastním komentářem: "V těchto tvrzeních se podtrhuje nadnárodní důležitost a dalekosáhlé cíle reformního procesu, o který se pokoušel nový kurs v Praze, který byl prožíván jako velká možnost obrody, jež měla rozřešit nejdůležitější problém - totiž vztah mezi demokracií a socialismem, a také překonat rozdělení Evropy na dva proti sobě stojící bloky. Diskuse a plány velké aktuálnosti po letech odsouzení dnes znovu nabývají důležitosti ve chvíli, kdy se otvírá nová reformní fáze a vědomí, že ono hnutí obrody bylo správné."

V závěru slavnostního ceremoniálu předal A. Dubček rektorovi univerzity Fabio Reversi Monacovi fotodokumentaci Archivu České koruny, přičemž mj. uvedl: "Je to osmisetleté svědectví naší státnosti, které dává odpověď na otázku, proč náš lid je tak citlivý na svá suverénní práva a postavení v srdci Evropy, jestliže mu někdo na jeho práva sahá." (81b) Přesvědčivé a brilantní vystoupení elegantního, mladistvě vypadajícího A. Dubčeka, mluvícího bez papíru a nechránícího se dát občas najevo své opravdové pohnutí, chytlo italské posluchače v auditoriu za srdce. Byl jejich...

 


Zpět na obsah