Dojmy českého novinára a turistu

Naposledy jsme tam byli v červnu 1986. Kde? No přece v Horním Smokovci, v domě Jiří Wolker, patřícímu tehdy Českému literárnímu fondu.

Děti stále postonávali s průduškami a přítel Karel Misař mi řekl: "Proč jste už nebyli ve Smokovci? Vedle je sanatorium, kousek Tatranská Polianka, kde se léčil Wolker. Jsi přece novinář, tak tam přes ,žurfond' patříš také." Tak jsme se ocitli na tři týdny v kouzelném prostředí Vysokých Tater. Dlouhé roky jsme na ten pobyt vzpomínali, až jsme si letos řekli: Co s dovolenou? Pojedeme do Tater!

"Chtěla bych se podívat do Slovenského ráje," pravila manželka a tak jsem naše přání také předal Jurovi Ráczovi a jeho cestovní kanceláři.

"Využíváme penzion v Gemerské Hôrce," pravil mi. "Je to ve Slovenském krasu, dvacet, třicet kilometrů od Ráje."

Zastávka ve Spišském štvrtku

Určitě to znáte, když chcete něco získat, ale prodávající vám nabídne cosi úplně jiného. Tedy tak úplně jiné to nebylo a tak jsem souhlasil. Poznáme alespoň jihovýchodní kout Slovenska, o kterém jsme jen slyšeli. Tak jsme začátkem srpna nastartovali automobil a vydali se přes Beskydy do Povážské nížiny. Chtěli jsme si Slovensko užít. První zastávka byla pod Strečnem. Potom cesta kolem Liptovského Mikuláše a v Popradu zahnout dolů.

Samozřejmě že značení silnic na nám milém Slovensku preferuje místní obce víc než cílové stanice, takže jsme zahnuli až podle mapy a trochu později a projeli se tak přes Spišský štvrtek. Název obec získala ve středověku podle práva pořádat právě ve čtvrtek trhy. Prohlédli jsme si rovnou nádherný gotický kostel s Kaplí rodiny Zápoľských. V roce 1473 nechal tento šlechtický rod vystavět dvoupodlažní stavbu podle plánu Hanse Puchsbauma, stavitele vídeňského Stephansdómu.

Odborníci říkají, že je to nejkrásnější gotická stavba na Slovensku. Opravdový zážitek! Zaplatili jsme do kasičky dvacetikorunu na opravu, jakoby vstupné, ale přišlo nám líto, že jsme si nemohli koupit pohlednici kostela, kaple natož jejích detailů, přitom na zdi svítil nápis: Nefotit!

Sídlo Andrássyovců v Krásné Hôrce

"Vítám vás v Gemerské Hôrce," říkala nám v ústrety sympatická paní Tömölová. Její kvality jsme ocenili při večeři, kdy nám nabídla segedínský guláš, zjevně dělaný poctivě až s láskou. Moc jsme si pochutnali a odebrali se po večerní procházce na kutě. Jenže ouha! V půl šesté zabrzdilo pod našimi okny auto a řidič vytahoval bedny s rohlíky a chlebem pro obchod s potravinami nacházející se přímo pod námi. "Kokot jeden, kokot druhý," nadával dobrou čtvrthodinku řidič jakémusi muži, který ho na silnici ohrozil, a my si uvědomili, že příště musíme objednat pokoj nejen se sprchou, ale i s okny do tiché zahrady.

Ráno jsme se vydali autobusem do Plešivce, přestoupili na autobus do Štítniku a hurá na Plešiveckou planinu. Dovolená s turistickým programem nám opravdu začala. Okolí Rožňavy jsme si pořádně užívali. S překvapením jsme zjistili, že na základě takzvané Vídeňské arbitráže v roce 1938 patřilo i toto město k hortyovskému Maďarsku. Jeskyně Domica nám ukázala krásy podzemí. Objevili ji v roce 1926, zpřístupnili šest let poté. Dnes je průchodných z celkových 5358 metrů prohlídková trasa 1315 metrů dlouhá, z toho 140 metrů čítala projížďka na loďce. Mimořádný zážitek. Ani se nechtělo věřit, že tam zůstal otisk nohy pravěkého člověka včetně jeho ohnišť, kterými se zahříval i prosvěcovat jinak jeskynní temnotu.

Mimořádným zážitkem byl hrad Krásná Hôrka. V roce 1322 patřil rodu Bebekovců, správců velkého území včetně obcí Brzotín, Plešivec, Štítnik, Teplica, Somkůt, Ardovo a dalších. Za dobrodružných okolností vymřeli po meči v roce 1567 a hrad poté měnil správce. Nakonec ho jako hradní kapitán získal Peter Andrássy. Ano, prapředek slavného oblíbence (nebo i milence?) královny Sissi, manželky Františka Josefa I. Gyuly Andrassyho st., hraběte de Csik-Szent-Király et Kraszna Horka.

Tento významný politik žil v letech 1823-1890 a mimořádnou měrou se zasloužil o prosazení rakousko-uherského vyrovnání. První uherský premiér v dualistické monarchii v letech 1867-1871, později rakousko-uherský ministr zahraničí. Čím uhranul o 14 let mladší císařovnu, zda kouzlem osobnosti nebo tanečním uměním, jak se traduje, to se můžeme jen dohadovat. Na každý pád v nedaleké Vídni udivoval bohatstvím nejen díky svým úřadům, ale především práci dvacítky obcí, které na něho pracovaly.

Neměli jsme ponětí, že tento jihovýchod Slovenska skrývá taková kouzla a lidé odtud pocházející ovlivňovali celoevropské dění. A to nás ještě další překvapení měla teprve čekat.

Betliar i Kobeliarovo

Podle plánu jsme se setkali s přáteli, jejichž rodiny mají kořeny usazeny v tomto kraji, ve Vyšné Slané. Uvítali jsme možnost jejich zkušeného průvodcovství a vyjeli jsme společně do Betliaru. Dalšího sídla Andrássyovců, krásně upraveného zámku s okouzlující zahradou připomínající park v Praze-Průhonicích.

Chtěli jsme se vyhnout placení parkovného a zastavili ve stínu stromu vedle kostela. Jenomže jsme se přepočítali. Obrovitý hlídač si dal práci a doběhl dobrých sto metrů, aby nepřišel o svou padesátikorunu. "Tady všude je parkoviště Místního úřadu," pravil nekompromisně a nic nedal na slova přátel, že jsou tady odtud. "Nejste tady odtud," odsekl při pohledu na značku CZ na zadních dveřích našeho auta.

Nenechali jsme se ale znechutit, nakonec peníze potřebuje každý Místní úřad, a vydali se v parném létě do klidu a stínu zámeckého parku. Poté jsme zamířili do nedaleké Ochtinské aragonitové jeskyně. Jeskyně je dlouhá pouhých 300 metrů, ale naprosto plná unikátních aragonitových kouzel. Objevili ji geologové v roce 1954 a 230 metrů zpřístupnili v roce 1972. Další mimořádný zážitek.

Přijali jsme pozvání na bryndzové halušky a zastavili se cestou v Kobeliarovu. Rodné obci Pavla Josefa Šafaříka, jak nám přátelé zdůrazňovali pěkně po slovensky Šafárika. Slovanský obrozenecký vědec, který se v tomto místě narodil v roce 1795 a zemřel v Praze, kde prožil většinu let, v roce 1861.

Jeden ze zakladatelů vědního oboru slavistiky. Jako první podal syntetický obraz jazyka a literatury Slovanů v německy psaných Dějinách slovanské řeči a literatury podle všech nářečí z roku 1826. Byl by to dlouhý článek, kdybych chtěl připomenout, co všechno napsal. Připomenu jen vůbec první rozbor básnických tvarů v knize Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie, napsané v roce 1818 společně s Františkem Palackým.

Vyfotili jsme se před jeho rodným domem a kvapili na úpatí Veľkého Radzima, připomínajícího hřbet slona. Se smutkem na duši jsme sledovali úpadek obcí zjevně souvisící s ukončením těžby uhlí, které dávalo živobytí širokému okolí. V Rejdové jsme si ještě stihli prohlédnout staré "drevenice" a setkání s přáteli skončilo. Čekalo nás však dobrodružství při slezení Zejmarské rokliny nedaleko obce Dedinky, srdce Slovenského ráje.

Hezky brzy ráno nás na kraji lesa zastavila dvě děvčata a řekla si o dvakrát dvacet korun. Příspěvek za použití majetku obcí, česky řečeno za cestu do kotliny plné kouzelného potoka, vodopádu kpt. Nálepky, dřevěných i železných žebříku, které nám pomohly dojít až nahoru na Geravy. Další krásný zážitek, stejně jako cesta dolů přes Malé Zajfy, Piesky, Stratenskou pilu k Palcmanské Maši, vodní nádrži u Dedinek.

Satelitní penzionové čtvrtě

Téměř totožnou cestou jako z Popradu do Gemerské Hôrky jsme se vydali směr Stará Lesná, obce kousíček pod Tatranskou Lomnicí. Okouzleně jsme hleděli na tatranské velikány, které jsme neviděli dlouhých osmnáct let! Konečně jsme se vrátili na "svoje" Slovensko. Prošli se Horním Smokovcem cestami, kterými jsme chodili s dětmi do Timravy, dnes domu Spolku slovenských spisovatelů. Ti se nevzdali svého majetku jako jejich naivní čeští kolegové. Rekreační domy nadále slouží tvůrcům k odpočinku i ke tvorbě.

S překvapením jsme sledovali nově postavené penziony, desítky, stovky patrových vilek sloužících k ubytování těch, kdož se vypravili za krásami Tater. Mezi Popradem a Smokovci, i v "naší" Staré Lesné.

Se zájmem jsme v muzeu TANAPu zjišťovali, že Starý Smokovec byl založen v roce 1793, Tatranská Lomnice 1892. V roce 1924 se sešla československo-polská komise jednající o ochraně území Vysokých Tater. A 17. července 1932 bylo vyhlášeno první chráněné území v Evropě právě ve Vysokých Tatrách. A Zákon o Tatranském národním parku byl schválen před Vánocemi 1948. Další kus společné česko-slovenské historie...

Naše návraty na Slovensko letošním létem určitě neskončily.

FRANTIŠEK CINGER

---

Zpět na obsah